close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

i miss you so terribly

15. ledna 2011 v 19:26 | J E A L O U S |  My Lovely Life
Chybíš mi. Hrozně moc mi chybíš. Říkají, že všechno časem přejde, přebolí, ale ani po těch 4,5 letech mi nechybíš míň, spíš den ode dne čím dál víc. Vím, že někdy možná přijde čas, kdy se při vzpomínce na tebe nerozbrečím, kdy si na tebe vzpomenu s úsměvem, ale bude to ještě dlouho trvat. Hodně dlouho. . .

Říkal jsi mi "Vždycky tu budu s tebou" ale teď tu nejsi. Nevím co se pokazilo, že jsem o tebe přišla. Že ty časy kdy jsi mě houpal na kolenou jsou pryč. Kolikrát jsi se mnou seděl na žebříku na třešni. Kolikrát jsme je trhali a tys mi z nich dělal náušnice. Kolikrát jsi mi říkal, ať si dávám pozor ať nespadnu, protože ta třešeň je vysoká. . .

Jsem vděčná za každé ráno, kdy jsi mě vedl do školky, a za každé odpoledne, kdy jsi pro mě zase přišel. Za ten den, kdy jsme hrabali seno a já jsem se ti schovávala v paramitech, stejně jako když jsi mě vezl na vozíku do starého babiččina domu a všechno jsi mi tam ukázal. Za to, jak jsi na hřišti dělával kuřata na občerstvení a já ti tam pomáhala. Budeš se divit, ale i za to, jak jsme celý den vykopávali brambory ze země v hrozném horku. Za to, že s tebou jsem se tolik nasmála. Za to že s TEBOU jsem vyrůstala. . .

Nikdy jsem si neodpustila, že jsem se s tebou nerozloučila. Že jsem tenkrát byla protivná a nechtěla na to hřiště jít, protože jsme se pohádali kvůli nějaké maličkosti. A tys tam dostal tu mrtvici. A pak . . . za 14 dnů jsi umřel. Ani v té blbé nemocnici jsem za tebou nebyla! Prý že tam nesměly děti, ale koho to zajímá? Ty jsi byl můj nejmilovanější dědeček ♥ museli mě tam vzít s sebou. Nevzali.

Co mám teď? Krabici fotek, milion vzpomínek a tu zahradu, na které sis tolik zakládal, a která je na jaře celá pokrytá tulipány:) ale nic mi nenahradí tvoji vůni kolínské, to jak jsi mi ze srandy jezdil holicím strojkem po obličeji a já se smála, protože to lechtalo, to, jak jsi mi na Mikuláše z pekárny nosil perníkové čerty . . . bylo to krásné :')

A teď se bojím, že při tom stěhování o něco přijdu. O ten dům, kde jsi bydlel s námi, o tu zahradu, o vzpomínky. . .

Milovala jsem tě. Pořád tě miluju ♥

ten text!  

You promised me you'd be around.

Cause you said forever and ever.

I wish I could touch you again. I'd give anything.

I'll keep you locked in my head until we meet again.

| ♥ :') i just miss you |

lady-clare.blog.cz

Mami, vlezeme si zase do postele a budeme se dívat na fotky?
Samozřejmě, miláčku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lavender | Web | 15. ledna 2011 v 19:43 | Reagovat

Jo, pamatuju si, jak jsi psala, že děda umřel. :( Fotky jsou zvláštní, já když se dívám na fotky s hezkejma vzpomínkama, jakobych se k nim vrátila v čase :) Krásná písnička, mimochodem

2 Charlie | Web | 15. ledna 2011 v 20:42 | Reagovat

:(

3 Muf | Web | 16. ledna 2011 v 16:23 | Reagovat

..nádherně napsaný, je mi líto, že ti umřel... :(

4 Midori ♥ | Web | 16. ledna 2011 v 17:22 | Reagovat

více méně jsem jednoho dědu nepoznala vůbec, protože mu ti komouši nedovolili nový ledviny a druhého si moc nepamatuju, protože umřel brzo potom co sem se naučila chodit. je mi líto, že jsem nepoznala žádného dědu, však zase jsem ho neztratila jako ty:(

5 Midori ♥ | Web | 16. ledna 2011 v 18:54 | Reagovat

přesně, neumím se šťastně zamilovávat jako ve filmech

6 | E-mail | Web | 16. ledna 2011 v 22:13 | Reagovat

Je to smutné. Náš děda umřel, v květnu to bude rok. Brácha na něj byl šíleně fixovaný, protože to byl pro něj člověk, který mu dovolil řezat s pilou, i když mu to mamka zakázala. Do dneška pláče po nocích a říká, jak se mu stýská. Já jsem k dědovi šíleně vzhlížela a dneska si vyčítám, že jsem ho nechodila častěji obejmout a říct mu, jak ho mám ráda.. :'(

7 Kim | Web | 18. ledna 2011 v 19:53 | Reagovat

Já to mám podobně.. před rokem a půl děda umřel a stále to bolí. Pokaždé, když si na něj vzpomenu, vidím ho a vidím nás, jak jsme společně sázeli různou zeleninu, chodili na procházky s Nukánkem, který tu již také není.. ach jo. Ale nevěřím v to, že všechno jednou přebolí.. :((

8 Reshi | Web | 19. ledna 2011 v 21:59 | Reagovat

ach ne.... prý je štěstí, že je ještě mám. Ale co ten každodenej strach, že o ně přijdu?

9 moni.ss | E-mail | Web | 20. ledna 2011 v 13:46 | Reagovat

Mě také před pár měsíci umřel děda. Snažila jsem se dělat, jakože mi to vůbec nevadí a nic to semnou neudělalo, ale to jsem si jen nalhávala sama před sebou. Pravda, že jsem na svýho dědu hodně nadávala, protože jeho vnoučata moc nezajímali, ale byl to prostě děda. Úplně jsi mi ho tímhle článkem připoměla.

10 Monky | Web | 21. ledna 2011 v 18:03 | Reagovat

Krásně napsané a smutné. Mě umřela před 2rokama prababička. Strávila jsem s ní dětství... nikdy na ni nezapomenu... ztráta člověka, na kterém ti moc záleží moc bolí..:(

11 kristensixx | Web | 22. ledna 2011 v 12:42 | Reagovat

:((( Krásně smutný článek
Děda určitě ví, že ti moc chybí, pořád je s tebou..
Vím, co je to ztratit někoho hodně blízkého... tetu a nejlepšího přítele... Bolí každá vzpomínka. Říkáš, kdyby tu teď byl/a se mnou... Kdyby.. všechno by bylo jinak. A při tom všem přemýšlení Ti vytryskne slza a za ní další a další...
Nikdy to nepřestane bolet, ale najde se člověk, co ti pomůže tu bolest překonat :-)

12 Gabriela Lovegood | Web | 22. ledna 2011 v 13:51 | Reagovat

Z tohohle článku mám slzy na krajíčku , vážně :( moc mě to mrzí , ani si neumím představit , že by mi zemřel někdo blízký . Ale i když ti moc chybí , on na tebe jednou bude čekat :) celou dobu , tam nahoře , v nebi . Vím že to zní jako klišé , ale studovala jsem pár článků a co znám z vyprávění . Smrt je prý krásná , lidé co zažili klinickou smrt se dostali na místo , které podle nich vypadalo jako ráj . Že to není nic srovnatelného s tímhle světem , že je to něco , po čem se už opravdové smrti nebojí . I když je těžké to překonat , určitě se na tebe dívá ze shora a až jednou příjde tvůj čas , třeba i za 60 let , on tam bude :)
Jinak děkuji Ti moc , neříkala ♥

13 lýla | Web | 22. ledna 2011 v 17:43 | Reagovat

to musí být pro tebe hrozné, že? docela blbá otázka.. já jsem svoje dědy nikdy nepotkala. všichni zemřeli dříve, než jsem se narodila. a když jsem se narodila, tak mi zůstal už jen jeden děda. a to ani nebyl můj děda. říkala jsem mu děda, ale byl to takový "adoptivní děda". pamatuju si,jak jsem byla u své "adoptivní" babi a těšila jsem se, že uvidím konečně svého jediného dědu,který ještě žije. byly mi tehdy čtyři nebo pět let.a moje babi mi řekla, že děda je někde v divadle a má tam práci. a tak jsem si hrála s babi. a když jsme se celá rodina pak loučila s babi, potkala jsem cestou po schodech nějakého pána. táta ho pozdravil a říkal mu tati. a já jsem mu jenom zamávala a šla jsem dál. nevěděla jsem,že je to děda. a pak o rok později děda umřel. a jedinou vzpomínku mám jen tuhle. a jeho fotku. a babi,která mi ho ráda připomíná:)
každopádně je mi to moc líto:/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama