
Rána, kterou zasadil přítel, se nehojí.
.
Víte, život je jako kolotoč. Nebo možná ruské kolo. Jednou jste dole, jednou nahoře. Mám pocit, že někdy minulý týden jsem se přehoupla přes vrchol, vypadla jsem ze sedačky a padám tvrdě a rychle na hubu. Možná se mi to zdá, ale to jsem ještě včera odpoledne měla relativně dobrou náladu. Seděla jsem na autobusovém nádraží, se sluchátky v uších, sledovala slunce mizící za paneláky a sama pro sebe jsem se usmívala. Věci se mění...
.
...a taky lidi. Změnilo se tolik těch, které jsem měla ráda a obdivovala je, že už pomalu nerozeznávám, kdo zůstal stejný. Ano, pár takových je, ale spočítala bych je na prstech jedné ruky. Proto si myslím, že je dobré mít pár internetových přátel. Ti vám nemůžou vrazit kudlu do zad (no dobře, můžou, ale nebude vás to tak bolet). Těm napíšete jen to, co sami chcete. Neví vaše špatné stránky, pokud jim je teda sami neřeknete. Lehce můžete napravit něco, co jste udělat nechtěli. A proto si teď píšu s Adél. Musím říct, že je úplně jiná než já, ale přesto si tak nějak vzájemně nahráváme do karet. Já jsem malinká, ona relativně vysoká. Já bych se bez diáře neobešla a jí nedělá problém nechat věci jen tak plavat. Já nemám ráda, když mi někdo říká pravdu přímo do očí (ale zase nesnáším, když chodí neúměrně dlouho kolem horké kaše) a ona je jednou z těch, kteří to dělají. Že si nemůžeme rozumět? To byste se sakra divili. Jing a Jang. Černá a bílá. Barbie a Emo. Ne, to je špatné přirovnání.
.
A proto jsem se možná chtěla jen zeptat, kam jste mi zmizeli? A proč už věci nejsou tak jak byly dřív? Asi jsme vyrostli. Nebo na nás má vliv globální oteplování.
.
Nedělejte palačinky (mohla by vám chytnout pánev),
přecházejte maličkosti
a mějte rádi kafe ♥
.
J E A L O U S ˇˇ
.
















