Ohořelá fotografie - 9.část

4. ledna 2010 v 15:55 | J E A L O U S
.
.
A jak si byli s Madelaine podobní!
S Clare jsme denně chodily na Dannyho hrob. Za těch pár let řádně strádal. Zarostl plevelem a žulová deska byla přímo obalená mechem. Daly jsme ho do parády. Vypadal pak, jako jeden z nejhezčích hrobů v Southamptonu. Jednoho dne mi Clare nabídla, abych se přestěhovala k nim. Do New Alresfordu. Říkala, že mají velký dům se zahradou a hodně pokojů je volných. Byla jsem za to ráda. Babičku jsem déle otravovat nemohla. Vždyť jí bylo už 67 let. Přestěhovala jsem se. Josh byl hrozně milý a neuvěřitelně Clare pomáhal. Doplňovali se jako puzzle. Co neuměla ona, uměl on a naopak. Tam jsem si konečně po těch 19-ti letech začala připadat, že žiju. Konečně.
Bylo zrovna 23.prosince a já se sestrou pekla vánočního krocana. Zazvonil mi telefon. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že mi volá sousedka z Londýna. Vyhořel. Celý náš byt. A táta je na ulici. A já hloupá se nad ním slitovala. Koupila jsem mu byt za peníze, které jsem si půjčila v bance. Clare mi říkala že dělám hlouposti. Řekla jsem si, že se k němu na nějakou dobu odstěhuju a zařídím mu domácnost. Ale Madelaine jsem nechala u sestry. Moc jsem se o ni bála. A taky jsem měla proč. Otec mě začal zase bít a prodávat, protože neměl na živobytí. Vyhrožoval mi, že když odejdu, zabije Clare i její rodinu. Byla jsem naivní. Proto jsem tam zůstala. Clare jsem namluvila, že jsem si tam našla práci a za Madd jsem jezdila každý víkend. Šrámy a modřiny byly schované pod dlouhými rukávy. Teď si myslí, že jsem celkem šťastná, ale NEJSEM." Natálie složila papír. Tohle byl konec jejího příběhu. Jejího života. Rozhlédla se po třídě. Všichni měli ve tváři...lítost. Dokonce i největší drsňáci třídy, u kterých by to nikdy nečekala. Zdálo se jí, že na ni civí nějak dlouho. Jako by čekali ještě něco. "To je konec." zašeptala. Nesměle se roztleskali, ale změnilo se to v obrovský aplaus. Natálie se jen usmála a řekla Děkuju. Byl to její vlastní život a ona ho jen popsala. A věděla, že oni na ten příběh dřív nebo později zapomenou. Lidé zapomínají a to je normální. "Natally, můžu tenhle příběh poslat do soutěže? Myslím, že máš obrovský potenciál tu soutěž vyhrát. Tak můžu?" zeptala se jí učitelka. "Ne. Nechci se s tím nikomu svěřovat. Jen vám a pak už si ten příběh nechám pro sebe. Nevadí?". "Ne, jistě že ne. Je to tvoje práce a můžeš si s ní dělat co se ti zachce."
.
J E A L O U S ♥
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna N. | Web | 4. ledna 2010 v 17:15 | Reagovat

Wow.... Teda abych rekla pravdu, tak jsem se malem rozbrecela...:(
Krasne napsany :)
Jsem rada, ze jsem se konecne odhodlala a zacala to cist... Chvalim

2 Brumy | Web | 4. ledna 2010 v 20:20 | Reagovat

hehe xD sem si myslela tolik affsek ;]

3 Aďuška | Web | 4. ledna 2010 v 22:48 | Reagovat

spriatelíš ?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama