.
.
Ten večer jsem se konečně mohla vyspat s trochu lehčím srdcem.
O to větší bylo ráno moje zklamání, když jsem se na ulici potkala s otcem. Ihned mě stáhl k sobě do auta a odvezl domů. Zmlátil mě. Tak surově, že jsem se probrala až druhý den. Nemohla jsem hýbat s rukou a polštář jsem měla úplně nasáklý krví. Zalepila mi vlasy. Vypadala jsem jako divoženka a všude po těle jsem měla jizvy (o modřinách ani nemluvě). A tak jsem přišla skoro o všechny peníze. Teď jsem se ale musela dostat do nemocnice. Vlasy jsem si stáhla pod čepici, aby se na mě lidé divně nedívali a obličej si od krve opláchla vodou. Taky jsem se zvládla převléknout. A to všechno jednou rukou. Druhou jsem měla asi zlomenou, protože jsem s ní ani nepohnula.
Snad hodinu jsem seděla v čekárně. Když mě konečně přijali a já si sundala bundu a čepici, doktor se sestrou na mě zůstali civět. Byla jsem pro ně něco jako "ta, co ji doma mlátí". Poznala jsem to podle toho co doktor řekl "Další oběť domácího násilí...". Sestřička mi dala nějaké prášky proti bolesti a tak jsem byla následující 2 hodiny jako pod vlivem drog. Když jsem konečně přišla trochu k sobě, seděla jsem v sesterně. "Co se mi stalo?" zeptala jsem se tichým hlasem sestry. "Slečno, nevím kdo vám co udělal, ale udělal to dost....nevybíravě. Máte natřikrát zlomenou ruku, rozbitou hlavu, po těle samé šrámy a modřiny. Vnitřní krvácení snad nejsou. Teď si vás tu tak ze 2 dny necháme.." "NE!" vykřikla jsem. "Já jen,že....mám doma malou sestru, jsou jí 4 roky a musím se o ni starat. Tak...nashledanou" vymyslela jsem si, přehodila jsem přes sebe bundu a utíkala z nemocnice. Sestra za mnou ani nestihla vykřiknout.
.
J E A L O U S ♥











Je to čím dál tim drsnější, to se mi líbí.
Né, vážně, dobrý, dobrý.
Ale jistě, že máš..