close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Leden 2010

Ohořelá fotografie - 10.část

6. ledna 2010 v 14:00 | J E A L O U S
.
.
"Ne, jistě že ne. Je to tvoje práce a můžeš si s ní dělat co se ti zachce."
Ze školy odcházela s pocitem..prozrazení. Myslela si, že učitelka ví, že je to její vlastní život. Nikdy neviděla její rodiče. A otec nikdy nechodil na třídní schůzky. Když procházela kolem obchodu s elektronikou všimla si, jak v jedné televizi běží zprávy. Otec televizi neměl a tak se chvíli dívala. Jak se zděsila, když viděla otcův byt v plamenech. Zase. Reportérka říkala, že odhodil nedopalek cigarety, ten zapálil koberec a od toho chytl celý byt. Muž neměl šanci se bránit. Usnul a uhořel. Hasiče zavolala sousedka. S děsem běžela domů. Policisté ji tam nechtěli pustit, ale ona se nedala. Protrhla ochranné červeno-bílé pásky a vyběhla do třetího patra. Nebylo tam nic. Jen popel a doutnající gauč. A ještě skříňka hned u dveří vydržela celá. No, celá ne...ale neshořela úplně. Natálie otevřela horní šuplík a v něm ležela fotografie. Byla focená druhý den po narození Dannyho. V porodnici. Máma byla nenamalovaná, ale i tak jí to slušelo. Natt musela dokonce přiznat, že i otec byl kdysi celkem švihák. A ona s Clare a Dannym..dvě malé čokoládové princezny a on jejich princ. Sevřelo se jí srdce žalem. Ne po otci, ale po Dannym, Clare a Madelaine. Tak si vzpomněla, že minulý víkend tam jet nemohla. Fotografii hodila do kabelky, s policií se dohodla na tom nejzákladnějším (o tom co udělat s bytem. Otec shořel na popel a zbyly jen některé kosti) a pak už jela do New Alresfordu.
Clare tu novinku oznámila jen zběžně. Nebrečely. Ani jedna. Ani jim to nebylo líto. To, čím si prošly to všechno smazalo. A Nattaly nikdy neřekla Clare, že ji otec 'prodával'.
.
ZA PĚT LET
.
Madelaine i Peter vyrostli. Oba už chodí do školy. Clare s Joshem jsou pořád spolu. Natálie začala pracovat jako fotografka. Při focení do časopisu VOGUE se potkala s Jeremym. Po dvou letech se vzali a mají vlastní miminko. Isabellu Dumpley-Weatherly. Matka Natt a Clare se asi půl roku po otcově smrti předávkovala heroinem. Obě rodiny teď žijí v Bristolu, v Montpelieru. Madelaine má dvě koťata a Peter psa. Natálii občas trápí záchvaty úzkosti, ale chodí do poradny. Sestry pravidelně navštěvují babičku v Southamptonu, která oslavila už 74 narozeniny a upravují Dannymu hrob.
.
Na motivy filmu Gracie's Choice.
Napsala: Klára Č.
Dne: 8.12.2009

Well I didn't mean for this to go as far as it did. And I didn't mean to get so close and share what we did. And I didn't mean to fall in love, but I did. And you didn't mean to love me back, but I know you did...

5. ledna 2010 v 22:09 | J E A L O U S |  My Lovely Life
Je-li člověk nespokojený se svým stavem, může jej změnit dvěma způsoby. Buď změní podmínky svého života, nebo svůj duševní postoj. První není vždy možné, to druhé je možné vždy.
.
Ta škola mě zabije. A to sem se tam docela těšila! O prázdninách jsem chodila spát nejdřív v 1 ráno a vstávala třeba v 7 a úplně bez problémů. Teď chodím spát tak v 11, skoro vůbec nespím a dělá mi obrovský problém vstanout v 6:15.
.
Den bez 2 hrnků kafe si nedokážu představit (a myslím, že to neovlivňuje to spaní, protože si dělám slabé). Ráno se bojím dívat do zrcadla, protože nevidím sebe, ale svoji škaredší sestru. Propadlé oči, bílá jako stěna (D. něco na tom, když ses mě ptala jestli mi není blbě, že sem celá bílá, bude...) a tmavé, ne tmavé, ale černé kruhy pod očima. Nevím, asi sem si nějak zpřeházela organismus nebo co. Ještě že make-up dělá divy! Až na to, že teďka ho mám dvojnásobné množství a i tak vypadám...blbě.
.
Možná se to vztahuje i na náladu. Dopoledne se mám skvěle a prostě jakmile opustím školu, nálada je v piči. Omlouvám se za ty výrazy, ale to jinak říct nejde. Kdysi mě kdosi označil za 'královnu přetvářky' a já musím dodat, že jí opravdu jsem. Nijak mě to netěší, ale zase mi to ani nevadí. Protože bych se chovala tisíckrát jinak než se chovám, kdybych jí nebyla. Já umím být veselá, když prostě chci, ale jenom navenek...A nehodlám ublížit spoustě lidí, které mám ráda, ale Ti přesto ubližujou mě. A stojí mi to vůbec zato? JO.
.
Normálně teď nemám čas vůbec na nic. Týden nabitý k prasknutí. A já mezitím nestíhám ani jíst (možná proto sem zhubla ty 3 kila). Tatík má ve firmě kontrolu z finančáku za rok 2007 a tak s mamkou doděláváme. Knihu jízd nechali na mě. A jak jsem zjistila, tak místo odjetých 50 000 km, mi to vychází na nějakých 14 000 (zatím). Včera jsem do půlnoci doplňovala (a samozřejmě vymýšlela) trasy Leden - Květen a dneska jsem si zjišťovala vzdálenosti. Mám dalších asi 10 000 km. Kde naženu ten zbytek netuším. . .
.
Takže. Zítra - Uherské Hradiště - rovnátka. Čtvrtek - klarinet. Pátek - kontrola u alergologa, na kterou si musím vyhradit nějaké 3 hodiny, jelikož ordinuje 2 dny v týdnu 2 hodiny, a má tam objednaných kurevsky moc lidí. A pak taky učení. Na to mi už nějak nezbývá čas, ale budu si ho muset najít, jestli nechcu mít na pololetí dost blbé známky...
.
A zítra píšem z chemie. Olaláá. Ještě bych to musela chápat, abych z toho mohla psát. I když, ono to vlastně není tak težké...

Ohořelá fotografie - 9.část

4. ledna 2010 v 15:55 | J E A L O U S
.
.
A jak si byli s Madelaine podobní!
S Clare jsme denně chodily na Dannyho hrob. Za těch pár let řádně strádal. Zarostl plevelem a žulová deska byla přímo obalená mechem. Daly jsme ho do parády. Vypadal pak, jako jeden z nejhezčích hrobů v Southamptonu. Jednoho dne mi Clare nabídla, abych se přestěhovala k nim. Do New Alresfordu. Říkala, že mají velký dům se zahradou a hodně pokojů je volných. Byla jsem za to ráda. Babičku jsem déle otravovat nemohla. Vždyť jí bylo už 67 let. Přestěhovala jsem se. Josh byl hrozně milý a neuvěřitelně Clare pomáhal. Doplňovali se jako puzzle. Co neuměla ona, uměl on a naopak. Tam jsem si konečně po těch 19-ti letech začala připadat, že žiju. Konečně.
Bylo zrovna 23.prosince a já se sestrou pekla vánočního krocana. Zazvonil mi telefon. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že mi volá sousedka z Londýna. Vyhořel. Celý náš byt. A táta je na ulici. A já hloupá se nad ním slitovala. Koupila jsem mu byt za peníze, které jsem si půjčila v bance. Clare mi říkala že dělám hlouposti. Řekla jsem si, že se k němu na nějakou dobu odstěhuju a zařídím mu domácnost. Ale Madelaine jsem nechala u sestry. Moc jsem se o ni bála. A taky jsem měla proč. Otec mě začal zase bít a prodávat, protože neměl na živobytí. Vyhrožoval mi, že když odejdu, zabije Clare i její rodinu. Byla jsem naivní. Proto jsem tam zůstala. Clare jsem namluvila, že jsem si tam našla práci a za Madd jsem jezdila každý víkend. Šrámy a modřiny byly schované pod dlouhými rukávy. Teď si myslí, že jsem celkem šťastná, ale NEJSEM." Natálie složila papír. Tohle byl konec jejího příběhu. Jejího života. Rozhlédla se po třídě. Všichni měli ve tváři...lítost. Dokonce i největší drsňáci třídy, u kterých by to nikdy nečekala. Zdálo se jí, že na ni civí nějak dlouho. Jako by čekali ještě něco. "To je konec." zašeptala. Nesměle se roztleskali, ale změnilo se to v obrovský aplaus. Natálie se jen usmála a řekla Děkuju. Byl to její vlastní život a ona ho jen popsala. A věděla, že oni na ten příběh dřív nebo později zapomenou. Lidé zapomínají a to je normální. "Natally, můžu tenhle příběh poslat do soutěže? Myslím, že máš obrovský potenciál tu soutěž vyhrát. Tak můžu?" zeptala se jí učitelka. "Ne. Nechci se s tím nikomu svěřovat. Jen vám a pak už si ten příběh nechám pro sebe. Nevadí?". "Ne, jistě že ne. Je to tvoje práce a můžeš si s ní dělat co se ti zachce."
.
J E A L O U S ♥


Ohořelá fotografie - 8.část

3. ledna 2010 v 10:06 | J E A L O U S
.
.
Sestra za mnou ani nestihla vykřiknout.
Nemohla jsem tam zůstat. Dopadlo by to stejně jako s tou nocí na ubytovně. Jakmile bych se vrátila domů, otec by mě zase zmlátil. Myslím si, že i teď bude nadávat, proč jsem byla pryč. Ještě než jsem vešla do našeho bytu, slyšela jsem nějaký randál. Máma byla doma. Hádali se. Slyšela jsem dost prudké nadávky, třískání talířů rozbíjených o zeď a mámin pláč. Sedla jsem si na schody a čekala. Půl hodiny. Hodinu. Čekala jsem hodinu a půl a hádky stále neustávaly. Najednou vyšla ze dveří máma a třískla jimi tak prudce, až se zatřepaly okenní tabulky. Pohlédla na mě, ne jako na svou dceru, ale na nějakou cizí holku, která jí bůhvíco provedla. Protáhla se kolem mě a jenom tiše zasyčela "Ty malá couro...". Seběhla po schodech a vyšla na ulici. Dívala jsem se za ní, dokud mi nezmizela za rohem. Od té doby jsem ji neviděla. Otec můj příchod ani nezaregistroval. Seděl na balkoně, kouřil jednu cigaretu za druhou a četl si dva měsíce staré noviny.
Večer jsem se přesvědčila o tom, že muži jsou jen postavičky zmítané hormony. A já nána pitomá jsem si myslela, že když jsem celá pomlácená, nechají mě pár dnů být. Omyl! O to víc to chtěli. A tak uplynuly další dva měsíce. Otec dal výpověď v práci. Když jsem se ho zeptala proč, jen namítl: "Proč bych měl chodit do práce, když nás ty uživíš?! A padej. Na večer tady máš pár speciálních 'hostů'." Ale najednou se mi zpozdila menstruace. O den, dva, týden...Začalo mi to docházet. Nejsem těhotná! Proboha, nejsem..že ne?! Opak byl pravdou. Byla jsem ve druhém měsíci. Nenávistí, vztekem a pohrdáním jsem se rozbrečela. Jak jsem tohle mohla dopustit? Jsem blbá.
Teď jsem se už nadobro odstěhovala k babičce. Otec mně samozřejmě hledal, ale neměl šanci odvést mě zpátky. Bylo mi 18. Vyhrožoval mi, nadával mi, ale neopovážil se na mě vztáhnout ruku. Vždyť jsem byla těhotná. A tak se mi narodila krásná, zdravá holčička. Pojmenovala jsem ji Madelaine. Podle mojí panenky, kterou jsem jako malá měla. Pak jsem kontaktovala sestru. Strašně se mi po ní stýskalo. Věděla jsem, že má taky miminko. Kluka. Petera. Ona to dotáhla dál než já. Byla vdaná, měla krásné miminko a práci v prosperující firmě. Když se dozvěděla, že jsem u babičky, neváhala a přijela okamžitě za mnou. Jak šťastné to bylo shledání. Probrečely jsme celý den. Peter byl úžasný. Měl velké mandlové oči a vlasy, zkroucené do jemných prstýnků, mu lemovaly obličej. Vypadal jako andílek. A jak si byli s Madelaine podobní!
.
J E A L O U S ♥

smokE citY

2. ledna 2010 v 21:23 | J E A L O U S |  Looks
Název: smokE citY
Spokojenost: 80%
Autor: nechám si pro sebe (dA)


Je tam akorát změněný obrázek a nové motto. Ale líbí se mi. Není to moc změna, ale další design bude úplně jiný.

Ain't got a care in world, but got plenty of beer. Ain't got no money in my pocket, but I'm already here. And now the dudes are lining up cause they hear we got swagger. But we kick em to the curb unless they look like Mick Jagger.

2. ledna 2010 v 20:54 | J E A L O U S |  My Lovely Life
Dutourd Jean: Přejít ze sna do skutečnosti není tak těžké, je to jedna dvě a člověk se okamžitě přizpůsobí. Těžké je rozhodnout se opustit sen a vstoupit do skutečnosti. Vyžaduje to úžasnou sílu vůle a je to tím těžší, čím víc narostl sen.
.
Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem tak hrozně dětinská. Ráno se k nám stavila Alenka a vrátila mi sešity, které měla půjčené na opsání. Jako poděkování mi dala balíček JoJo bonbonů - takových těch zubů. Perfecto!
.
Uvařila jsem oběd a kupodivu se mi docela povedl. Jasně, co se dá zkazit na těstovinách a omáčce z konzervy. Že to chutnalo jenom mně? To už je vedlejší.
.
V obýváku máme takové "taburetky". Na jednu jsem si sedla. Bratra začalo strašně bavit, se o mě opírat a já sem ho vždycky odžduchla. A pak si za mě sedl na tu taburetku, já jsem ho chytla pod koleny a...převrátili jsme se. Tak jsem si sedla zpátky..a zase. A znova. Nechápu co nám na tom připadalo tak strašně směšné. Smáli jsme se opravdu jako blázni. Až nás mamka seřvala, že je nás slyšet až na ulici. :D
.
A pak mi padly do oka ty bonbony. Vzala jsem si jedny ty zuby...a zastrčila je pod horní ret tak, že to vypadalo jako moje opravdické. Čert mi byl dlužen abych šla k zrcadlu. Já jsem se začala tak strašně smát, že mi tekly slzy proudem. Když jsem si nasadila pod horní ret takové zuby, jako mají bobři a pod spodní ty upíří a ukázala se mamce, tak se začala smát i ona. Já stála pořád u zrcadla a měnila si je. Držely mi celkem dobře, protože rovnátka jim nedovolovaly sklouznout. A tak jsem měla na hodinu a půl zábavu. Mamka říkala, že až přijde na návštěvu babička s dědou (tatík má dneska narozeniny), že se jim můžu ukázat a ani nemusíme pouštět televizi. Že je prý tím svým smíchem zabavím sama.
.
Taková jsem...infantilní. Ale to ne já, to samo. Ale aspoň jsem měla po dlouhé době zase hodně dobrou náladu. Jo mimochodem, Kajuše, až u nás budeš zase spát, tak nakoupíme aspoň 10 balíčků, protože u toho se fakt nedá nesmát.
.
J E A L O U S ♥

Ohořelá fotografie - 7.část

2. ledna 2010 v 12:00 | J E A L O U S
.
.
Ten večer jsem se konečně mohla vyspat s trochu lehčím srdcem.
O to větší bylo ráno moje zklamání, když jsem se na ulici potkala s otcem. Ihned mě stáhl k sobě do auta a odvezl domů. Zmlátil mě. Tak surově, že jsem se probrala až druhý den. Nemohla jsem hýbat s rukou a polšř jsem měla úplně nasáklý krví. Zalepila mi vlasy. Vypadala jsem jako divoženka a všude po těle jsem měla jizvy (o modřinách ani nemluvě). A tak jsem přišla skoro o všechny peníze. Teď jsem se ale musela dostat do nemocnice. Vlasy jsem si stáhla pod čepici, aby se na mě lidé divně nedívali a obličej si od krve opláchla vodou. Taky jsem se zvládla převléknout. A to všechno jednou rukou. Druhou jsem měla asi zlomenou, protože jsem s ní ani nepohnula.
Snad hodinu jsem seděla v čekárně. Když mě konečně přijali a já si sundala bundu a čepici, doktor se sestrou na mě zůstali civět. Byla jsem pro ně něco jako "ta, co ji doma mlátí". Poznala jsem to podle toho co doktor řekl "Další oběť domácího násilí...". Sestřička mi dala nějaké prášky proti bolesti a tak jsem byla následující 2 hodiny jako pod vlivem drog. Když jsem konečně přišla trochu k sobě, seděla jsem v sesterně. "Co se mi stalo?" zeptala jsem se tichým hlasem sestry. "Slečno, nevím kdo vám co udělal, ale udělal to dost....nevybíravě. Máte natřikrát zlomenou ruku, rozbitou hlavu, po těle samé šrámy a modřiny. Vnitřní krvácení snad nejsou. Teď si vás tu tak ze 2 dny necháme.." "NE!" vykřikla jsem. "Já jen,že....mám doma malou sestru, jsou jí 4 roky a musím se o ni starat. Tak...nashledanou" vymyslela jsem si, přehodila jsem přes sebe bundu a utíkala z nemocnice. Sestra za mnou ani nestihla vykřiknout.
.
J E A L O U S ♥

I forgot to say out loud how beautiful you really are to me. I can't be without, you're my perfect little punching bag. And I need you, I'm sorry.

1. ledna 2010 v 19:29 | J E A L O U S |  My Lovely Life
François de La Rochefoucauld: Příčina, proč pro většinu žen přátelství tak málo znamená záleží v tom, že tak fádně chutná tomu, kdo okusil lásku.
.
Tak. Po změti přednastavených článků zase já. Hned vám říkám, že povídka tu bude ještě i po Novém roku. Je moc dlouhá a v roce 2009 se to sem nevlezlo..
.
Včera večer kolem 8 večer jsme si sbalili svých pět švestek a jeli jsme k sestřence do Rožnova. Tam sme slavili Silvestra - hríli Twister, smáli se tatíkově skleróze,..atd. O půlnoci jsme se v dešti dívali na ohňostroj, který byl mimochodem super. A pak, asi ve 3 ráno jsme jeli domů.
.
Netuším, co psát. Už potřebuju do školy, ať mám zase smysluplné články. Tohle tlachání o ničem je..o ničem.
.
Pomalu začínám zjišťovat, že jsou tu lidi, se kterýma už si nemám moc co říct. S Dé. a Ká. (Kajuš, teď to není o vás dvou) jsem chodila skoro denně ven, na ICQ jsme dokázaly kecat do ranních hodin a smály jsme se snad úplně všemu. A teď? Dé. jsem viděla naposledy před 14-ti dny a Ká. víc než před měsícem. To bezcílné bloumání po naší vesnici i když je -10°C mi ani nechybí. Nebo jim momžná závidím. Když ony jdou po chodníku a já jsem na zahradě a neřeknou mi ani ahoj, tak..co já se budu snažit. Já mám lidi, na kterých mi strašně moc záleží a ony dvě tam taky patřily. Možná, že jednou, až bude zase metr sněhu jako loni, a já nebudu mít co dělat, tak půjdem ven. A třeba to bude tak super. Jako loni. Ale víte co? Třeba taky ne....
.
S něma jsem strávila prázdniny 2008. Denně jsme běhaly v plavkách a bosky po hřišti, do půlnoci jsme byly venku, spaly v chatce, užívaly života, smály se...a teď najednou. Nevím co si mám myslet. Asi jsem se zbláznila.
.
Začínají se mi líbit věci, které jsem dřív nenáviděla. Kdysi mi strašně vadilo, když mi někdo říkal Klárka. Ale dneska mi to přijde takové..pěkné, milé :))
.
Tak vám přeju krásný Nový rok, hodně štěstí, zdraví, lásky, sexu, přátel,...atd. Dáváte si novoroční předsevzetí? Já každý rok, akorát to pak nějak vždycky nedodržím. Ale letos to dám, děcka^^

Ohořelá fotografie - 6.část

1. ledna 2010 v 15:35 | J E A L O U S


Asi odhalila trochu moc ze soukromí "Alison".
Po krátké odmlce, kdy se napila, začala zase číst. "Jednou dokonce vešel do mého pokoje. Lekla jsem se, že mě chce taky zneužít, ale on mi jen hodil na postel nějaký sáček se slovy "Tohle si oblečeš, když přijdou kluci. Vždycky tě na to upozorním. A běda ti, pokud to nebudeš mít na sobě. A nebuď tak prkenná. Albert říkal, že nejsi špatná, ale jenom moc strnulá. Prej si to nedokážeš užít. Tak se snaž, holčičko. A taky se trochu namaluj, ať vypadáš k světu. A ještě něco tam je.". A odešel. Vzala jsem si sáček a vysypala z něho obsah. Překvapil mě. Bylo v něm asi pět souprav spodního "oblečení" (to se ani nedá označit jako prádlo). Saténové průhledné košilky a titěrná "tanga". Opravdu jen 2 pásky. Taky tam byly podvazky. U dalších věcí jsem málem vyjekla úlekem. Růžová pouta, bičík a další erotické pomůcky. "Panebože!" vydechla jsem tiše. Rozbrečela jsem se.
Máma zase nebyla doma. Už jsem ji neviděla týden. Ten samý večer přišlel další. Myslím, že se jmenoval Carl. Musela jsem dělat ještě horší věci než předtím s Albertem. Musela jsem si hrát na "paničku". Chtěl ať ho biju tím bičíkem. Pak si mě připoutal k petesti postele a nemusím popisovat, co se dělo. Chtěl, ať mu zatancuju. No, mohla jsem si myslet, že nemyslel cha-chu ani jive. Pak mě ještě párkrát zneužil a byl pryč. Jen jsem zpoza dveří zaslechla "Ty Tome, namontuj jí tam tyč. Bez ní je to skoro o ničem. Ale je dobrá, taková malá kurvička.Vrrr." Třískl dveřmi a odešel. Znechuceně jsem sebou plácla do postele. Cítila jsem se strašně. Všechno se mi hroutilo. Ségra se neozvala, mámu už jsem dlouho neviděla a tatík mě "prodával za prachy".
Jakmile jsem zaslechla tátovo hlasité chrápání z ložnice vyběhla jsem do sprchy. Drhla jsem se kartáčem div ne do krve. Chtěla jsem ze sebe smýt ten pach cigaret, alkoholu a směsici pocitů, které ve mně hlodaly. A takhle to šlo pořád. Já se stále "zdokonalovala" v obšťastňování otcových přátel. Jejich jména jsem brzy přestala vnímat. John, Ralph, Rammy, Phill, Stephen,....a tak dále. Jednou jsem to už ale nevydržela. Sebrala jsem si nějaké peníze, věci do školy, a kartáček na zuby...a utekla jsem z domu. Tu noc jsem spala ve středisku pro ženy v nouzi. Řekli mi ale, že tam můžu strávit maximálně 4 dny a za tu dobu si musím něco najít. Věděla jsem jak to udělám...chtěla jsem se odstěhovat k babičce. Do Southamptonu. Byla bych u ní. A taky blíž Dannymu. Poprosila jsem ženu, která měla to středisko na starost, jestli bych mohla použít inernet. Našla a objednala jsem si lístek na cestu. Peníze ze svého účtu jsem poslala na jejich a jízdenka mi přišla na email. Hm, zbylo mi necelých 5 liber. Ten večer jsem se konečně mohla vyspat s trochu lehčím srdcem.

J E A L O U S ♥