5. prosince 2009 v 22:45 | J E A L O U S
|
Francois Coppée: Trpět pro milovaného člověka je v lidském řádu určitou formou štěstí.
.
Já vím, že většina z vás má skvělou rodinu, milující rodiče a dokonalé sourozence. Ráno vás nechají vyspat třeba do oběda, můžete si dělat prakticky co chcete a jste...prostě a jednoduše šťastní.
.
Jenže na tomhle principu to u nás nikdy nefungovalo.
.
U nás je normální, že se třeba v sobotu vstává v 7 hodin a já s bráchou jedeme k tatíkovi do firmy makat. Tak nějak se nemůžu zbavit dojmu, že otec chtěl, abych se narodila jako kluk. Protože mi nepřijde normální, že on neřeší jak vypadám. Já si prostě MUSÍM obléct tu odpornou bundu vyblité zelené barvy a k tomu čepici, aby mi nááhodou nebyla zima. A pak klidně můžu tahat nějaké dřevo, které ani neunesu. Vždyť to nevadí. A je jedno že na mě celý den akorát řveš. Já jsem zvyklá.
.
Po tom, co jsem se asi před..5-ti lety předávkovala, se jeho chování ke mně nijak rapidně nezměnilo. Nebo možná trochu jo. Kdysi odporně nadržovali bráchovi. On i máma. A pak..po tom incidentu, jejich vztahy ke mě ochladly. Nikdy mě nechválí. Opravdu nikdy. A myslím že to děti (myslím jako do 18-ti let) celkem potřebujou. Ale přestali nadržovat bráchovi a řvou i na něho. Ale on je kluk. On si to tak nebere. Já k nim mám vztah..neutrální. Asi jako kdyby to byli lidé, které potkám v supermarketu. Někdy jsou mé city vřelejší a jindy zase studené jako kus ledu.
.
Ale já si nikdy nehrála na chudinku. Vždycky když to bylo v mých silách jsem se snažila nebrečet. Byly tu doby, kdy jsem si rozuměla s mámou. To když ji otec poprvé podváděl. Ona chodila jako tělo bez duše s kruhy pod očima a já se jakš takš starala o domácnost. A pak se usmířili. A najednou...to tu bylo zas. Ale máma o tom nevěděla. Jen já a možná brácha. Ne. On asi ne. Na to je ještě moc malý, naivní, dětinský. Bral to tak, že ONA a náš táta jsou jen 'dobří kamarádi'. Chce se mi z té faleše a přetvářky zvracet. Je to nechutné.
.
Náhodou jsem na otcově počítači ve firmě narazila na dobře schovanou složku sms. Na to, že jsem si kdysi myslela, že dokážu překousnout hodně věcí, bylo už tohle na mě moc. Ta paní mu psala, že mu dá dvě zdravé děti a budou spolu šťastní. Hlavně nesmí ublížit svým rodinám. Pff! A on jí na oplátku odepisoval, že to co cítí k ní, ještě k nikomu jinému necítil. A tak, pokud bude mít ta paní někdy dvě další děti, můžu skoro s jistotou tvrdit, že to jsou mí nevlastní sourozenci. A navíc...já se k NÍ musím chovat jako by to byla moje teta. Nebo tak něco. Pohrdám jí, ale jinak jí musím lézt div ne do prdele...
.
Život je děvka. A vím to nejen já, ale i ti, co něco podobného znají. A doufám, že takových není moc. Jsem ráda za to, že tohle se děje asi jen u 1 z 10 dětí. Proto to radši vezmu na svá vlastní ramena, než aby se ubližovalo druhým.
.
A teď mě ještě napadá. Jeden pan dotyčný si o mě myslí že jsem malý, rozmazlený fracek, který je maminčin mazánek a když si přijde za svým papínkem, tak ten mu dá co mu na očích nevidí. Hochu, ty NEVÍŠ čím jsem si prošla. Tys nikdy nezažil ty rodinné hádky u nás doma třeba ve 3 hodiny ráno, při kterých lítaly i talíře. Tys neslyšel, jak tvůj otec nadává matce do sprostých děvek a levných kurev. Ne. Ty ne. Tys nikdy neutěšoval malého plačícího bratra, který si k tobě vlezl do postele se slovy, že se bojí. A proto laskavě netvrď, že mě znáš. A netvrď, že jsem na tebe hnusná, když si sám začneš. Protože nemáš šanci vyhrát. Nenechám si srát na hlavu. Ne, po tom, co jsem prožila. Necítím se na 13, ale spíš na 40. Buch.
no žejo