Dokonce i ruka Evelyn a její obličej měl kupodivu tentokráte méně smutný výraz.
A tak chodila ve středu po škole do učebny anglického jazyka a četla svůj příběh. Byl pravdivý, samozřejmě. Jen změnila jména členů rodiny a trochu bydliště.Ale to nikdo vědět neměl....zatím. Věděla jak by to dopadlo, kdyby se její rodiče dozvěděli, že píše esej o jejich soukromí. Na prvním středečním setkání nechyběl nikdo. Stoupla si před tabuli, ale profesorka Gollová jí posunkem naznačila, že si může sednout do učitelského křesla. Natally se pousmála a s přikývnutím se posadila a pak začala zase číst....
"Pohřeb byl velice krátký, máma celou dobu plakala a táta, seč se sebevíc snažil, taky. No, vlastně nebyl nikdo kdo by nebrečel. Brášku jsme pochovali na soukromém hřbitově v Southamptonu, protože tam bydlela naše babička.
Od té doby se všechno změnilo. Máma se hrozně trápila a nechodila do práce. Dalo se čekat, že o ni brzo přišla. Táta se pro změnu na práci strašně upnul. Chodil do práce 20 hodin denně a někdy ve firmě dokonce spal. A když občas přišel domů, byl hrozně unavený. Najednou jako by zestárl o dobrých 10 let. Já s Clare jsme se taky změnily. Dříve jsme byly zvyklé vstávat o třičtvrtě na sedm, když nás vzbudil Danny. Byla nachystaná snídaně a jakmile jsme přišly ze školy, tak byla lednice vždycky plná. Do školy nás vždycky vozívala máma. A teď? Musely jsme si nastavovat budík, jinak bychom zaspaly. Snídani i svačinu do školy jsme si taky nachystaly vlastními silami. Do školy jsme jezdily autobusem. Když jsme se vrátily ze školy, byla lednice vyrabovaná. Tak jsme začaly chodit nakupovat za peníze, o které jsme čas od času tátovi řekly. U nás neexistovalo, že bychom si koupily nějaké sladkosti a nebo nové oblečení. Neměly jsme na to peníze. Z jednoho platu se v Londýně žít nedá a proto jsme se brzy přestěhovali do Henfieldu.
Byla to malá vesnička a nikdo nás tam neměl rád. A co hůř? Máma začala pít. Alkohol byl teď její nejlepší přítel. S tátou se hrozně hádali. Pak si našla nové kamarádky. Chodily spolu do klubů. Kolikrát se máma vrátila až k ránu, totálně zfetovaná a opilá. Tehdy bylo mě a Clare už 11 let. 5 let od smrti Dannyho a máma se přesto pořád nedokázala přenést. Jejích stavů opilosti jsme se bály. Na noc jsme se vždycky zamkly v pokoji a nemohly se dočkat rána. K ránu (asi kolem 4-5 hodiny) se z kuchyně začaly ozývat hlasy. Mámin opilecký a tátův rozzuřený. Někdy při "manželských hádkách" dokonce létaly talíře. A tak to šlo dál. Ve škole nám to moc nešlo. Nedokázaly jsme se soustředit. Před očima se nám pořád promítaly obrázky zbědované mámy a přepracovaného otce. Clare navíc trápily noční můry. Budila se spocená, s křikem a vždycky potom plakala. Povídala, že se jí zdá o pohřbu Dannyho a o našich.
J E A L O U S ♥











až ted jsem se dokopala si to přečíst. a nelituju. moc pěkné. krásně píšeš.