close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Ohořelá fotografie - 3.část

27. prosince 2009 v 16:06 | J E A L O U S


Dokonce i ruka Evelyn a její obličej měl kupodivu tentokráte méně smutný výraz.
A tak chodila ve středu po škole do učebny anglického jazyka a četla svůj příběh. Byl pravdivý, samozřejmě. Jen změnila jména členů rodiny a trochu bydliště.Ale to nikdo vědět neměl....zatím. Věděla jak by to dopadlo, kdyby se její rodiče dozvěděli, že píše esej o jejich soukromí. Na prvním středečním setkání nechyběl nikdo. Stoupla si před tabuli, ale profesorka Gollová jí posunkem naznačila, že si může sednout do učitelského křesla. Natally se pousmála a s přikývnutím se posadila a pak začala zase číst....
"Pohřeb byl velice krátký, máma celou dobu plakala a táta, seč se sebevíc snažil, taky. No, vlastně nebyl nikdo kdo by nebrečel. Brášku jsme pochovali na soukromém hřbitově v Southamptonu, protože tam bydlela naše babička.
Od té doby se všechno změnilo. Máma se hrozně trápila a nechodila do práce. Dalo se čekat, že o ni brzo přišla. Táta se pro změnu na práci strašně upnul. Chodil do práce 20 hodin denně a někdy ve firmě dokonce spal. A když občas přišel domů, byl hrozně unavený. Najednou jako by zestárl o dobrých 10 let. Já s Clare jsme se taky změnily. Dříve jsme byly zvyklé vstávat o třičtvrtě na sedm, když nás vzbudil Danny. Byla nachystaná snídaně a jakmile jsme přišly ze školy, tak byla lednice vždycky plná. Do školy nás vždycky vozívala máma. A teď? Musely jsme si nastavovat budík, jinak bychom zaspaly. Snídani i svačinu do školy jsme si taky nachystaly vlastními silami. Do školy jsme jezdily autobusem. Když jsme se vrátily ze školy, byla lednice vyrabovaná. Tak jsme začaly chodit nakupovat za peníze, o které jsme čas od času tátovi řekly. U nás neexistovalo, že bychom si koupily nějaké sladkosti a nebo nové oblečení. Neměly jsme na to peníze. Z jednoho platu se v Londýně žít nedá a proto jsme se brzy přestěhovali do Henfieldu.
Byla to malá vesnička a nikdo nás tam neměl rád. A co hůř? Máma začala pít. Alkohol byl teď její nejlepší přítel. S tátou se hrozně hádali. Pak si našla nové kamarádky. Chodily spolu do klubů. Kolikrát se máma vrátila až k ránu, totálně zfetovaná a opilá. Tehdy bylo mě a Clare už 11 let. 5 let od smrti Dannyho a máma se přesto pořád nedokázala přenést. Jejích stavů opilosti jsme se bály. Na noc jsme se vždycky zamkly v pokoji a nemohly se dočkat rána. K ránu (asi kolem 4-5 hodiny) se z kuchyně začaly ozývat hlasy. Mámin opilecký a tátův rozzuřený. Někdy při "manželských hádkách" dokonce létaly talíře. A tak to šlo dál. Ve škole nám to moc nešlo. Nedokázaly jsme se soustředit. Před očima se nám pořád promítaly obrázky zbědované mámy a přepracovaného otce. Clare navíc trápily noční můry. Budila se spocená, s křikem a vždycky potom plakala. Povídala, že se jí zdá o pohřbu Dannyho a o našich.

J E A L O U S ♥
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nikol ツ | Web | 27. prosince 2009 v 18:34 | Reagovat

až ted jsem se dokopala si to přečíst. a nelituju. moc pěkné. krásně píšeš.

2 Mrs.Destiny <3 | Web | 27. prosince 2009 v 19:04 | Reagovat

teda úplně mě to dojímá :(...

3 lamma | Web | 27. prosince 2009 v 21:05 | Reagovat

zajímavé..:-)
..a dojemné.

4 yel!tOo | Web | 28. prosince 2009 v 16:21 | Reagovat

budu se opakovat, ae je to fkt krásný, nádherný, až mi to vhání slzy do očí

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama