Prosinec 2009

Ohořelá fotografie - 5.část

30. prosince 2009 v 10:46 | J E A L O U S
.
.
Tak přežila týden až do následující středy.
Když vešla do učebny, opět nikdo nechyběl. "Proboha, Natty, kdo Tě uhodil?!" zeptala se jí profesorka Gollová. "Nikdo. Já jsem včera zakopla a.....spadla na kliku.". Bylo vidět, že jí tu výmluvu očividně nikdo nevěří. Posadila se a pokračovala ve čtení. "Já nevím, ale asi se tátovi to mlácení začalo líbit. Dokonce se začal podobat mámě. Našel si kamarády, se kterými trávil večer v malé putyce. Tam se chytl kouření. Dříve kouřil jen kvalitní doutníky a jen při výjimečných událostech), ale dnes byl schopen vykouřit i 2 krabičky za den. Domů chodil často pozdě v noci, opilý a pak mě bil. Snažila jsem se od toho Clare uchránit, a proto jsem na něj vždy čekala jen já. Povedlo se mi to. Clare v životě neudeřil.
Jednou se ale Clare vrátila domů s takovým polozaraženým výrazem. "Alison (to jsem já), já....čekám s Joshem miminko. Odjíždíme. Je mi líto nechat Tě tady s našima, ale je to tady pro to malé nebezpečné. Joshe miluju a brzo se Ti ozvu. Miluju Tě, Alison. Za to jak jsi odvážná a co všechno dokážeš snášet. Ahoj....". Naposledy mě objala a s Joshem za zády (nesl její kufr) seběhla ze schodů a naskočila do auta. Nemohla tam být dýl. Viděla jsem jí na očích jak ji trápí, že mě tam musí nechat. Kdyby otálela ještě chvíli rozbrečela by se a udělala mi to ještě horší. Zůstala jsem stát jako přimrazená a v duchu se modlila, aby neudělala stejnou chybu jako máma. Vždyť je to hloupá 17-ti letá holka. Moje malá milovaná, o 10 minut mladší, sestřička. Tu noc jsem brečela jako želva a proklínala celý svět.
Osud ke mně nebyl příliš příznivý. Když máma nebyla doma, začal si k nám táta tahat ty svoje podivínské kamarády. A brzy přišel na nový způsob, jak si vydělat peníze. Ležela jsem na posteli a učila jsem se do španělštiny, když do mého pokoje někdo vešel. Otočila jsem se a tam byl jeden z těch chlapů. Zamkl dveře. Klíč si strčil do kapsy. Začala jsem mít panický strach. Sedl si vedle mě na postel a jen tak se díval. Trochu jsem se uklidnila. Zničehonic mi ale začal sahat na nohu. Byla jsem tak vyděšená, že se mi v krku udělal knedlík a já nemohla ani křičet. Sešit mi ze ztuhlé ruky spadl na zem. V tu chvíli se na mě vrhl.Jednou rukou ze mě strhl sukni a druhou se mi dral pod kalhotky. Pak ze mě sundal zbytek oblečení. Nebo spíše serval. Sám se také vysvlékl. Prudce do mě pronikl a já zařvala bolestí. A tak mě znásilnil. Musela jsem dělat odporné věci. Nedokážu to popsat slovy. Děkovala jsem Bohu za to, že jsem byla tak předvídavá a "pro jistotu" jsem už 2 roky užívala antikoncepci. Nevím, kolik peněz za mne tenkrát dostal otec peněz, ale asi hodně. Vždyť sem byla panna." nenápadně zvedla oči od papíru a zjistila, že na ni třída civí s otevřenou pusou. Začervenala se. Asi odhalila trochu moc ze soukromí "Alison".
.
J E A L O U S ♥

Ohořelá fotografie - 4.část

28. prosince 2009 v 14:00 | J E A L O U S
.
.
Povídala, že se jí zdá o pohřbu Dannyho a o našich.
Táta si myslel, že když se přestěhujeme, tak se máma přestane se svými přáteli stýkat a možná přestane i pít. A tak bylo další stěhování a my teď bydleli v Bathu. Kdysi to prý bývalo lázeňské městečko a i dnes tam možná nějaké ty lázně byly, ale to nám bylo ukradené. V té době nám už bylo 14 let. A jak se dalo očekávat, tak se táta se svou domněnkou mýlil. Máma si našla přátele nové a všechno bylo zase při starém. Nebo ne. Bylo to horší. Někdy se vypařila i na několik dní. Že tátu podvádí bylo nad Slunce jasné. A on nelenil a taky si našel ženskou. Jednou, když máma nebyla doma, si ji k nám přivedl. Chtělo se mi z něho zvracet. Byla to sotva 20-ti letá holčička s dlouhými blond vlasy, dlouhýma nohama, velkým výstřihem, v minisukýnce a zmalovaná jako...kurva. Představil nám ji jako Eliss, jeho sekretářku. No to určitě, pomyslela jsem si. Se ségrou jsme vypadly do pokoje. Program tohoto večera byl jasný. Rozdávali si to všude. Na koberci v obýváku, na kuchyňské lince, na chodbě u zdi, v manželské posteli a dokonce i na vaně. Hlasité "vzdechy" té "slečny Barbie" mi zněly v uších ještě pár měsíců. Jakmile odešla, řekla jsem tátovi trochu netaktně, aby si ji k nám nevodil. Tehdy mě poprvé udeřil. Já.....".
Zazvonilo. Profesorka se jí zeptala, jestli může příští středu opět přijít. Přikývla na souhlas a pospíchala domů. Cestou se stavila do samoobsluhy na nákup. 10 rohlíků, máslo, krabička čaje, 3 instantní polévky a cigarety pro otce. Dávno mu neříkala táta (ale do eseje to napsat musela, sic se jí to příčilo). Domů přišla se spožděním 20 minut. To se jí jen tak nestávalo. Nikdy nechodila pozdě, protože věděl No počkej, já ti ty kluky vytáhnu z programu..." zavrčel na ni otec, když vstoupila do dveří. V tu chvíli dostala ránu......Probudila se a zjistila, že leží v předsíni na zemi. Koukla se na nástěnné hodiny a zjistila, že je 22:48. To jsem tady byla tak dlouho?! zděsila se. Rychle vyskočila na nohy a když pospíchala do pokoje, málem se znovu skácela z pohledu na svůj obličej v zrcadle. Kolem oka měla pěkný monokl, a začalo jí natékat. Najednou si vzpomněla co se stalo. Otec si myslel, že byla někde s nějakým klukem. "Ach..." povzdechla si. Všechno bylo úplně jinak. Ale zvykla si neodporovat. Kdyby odporovala, bylo by to ještě horší,....mnohem horší. S trochou potěšení zjistila, že nikdo není doma. Uklidila nákup (cigarety a 500,-Kč z peněženky chybělo) a šla se osprchovat. Nerada se dívala na své tělo poseté škrábanci a modřinami od otce. Občas ji uhodil i nějaký jeho "kamarád". Pod světlou pokožkou jí byly vidět žebra a kosti, jak byla vyhublá. Rodiče jí většinu peněz sebrali. Převlékla se do pyžama a v pokoji si udělala úkoly. Když šla spát bylo 01:14.
Ráno stále nebyl nikdo doma. Ovšem ona vypadala ještě hůře než předchozí den. Oko teď mělo fialovo-žluto-zelenou barvu a bylo napuchlé, jako kdyby ji pobodalo několik vos. "Sakra! Tohle pod dlouhý rukáv neschovám, jako ten zbytek." naštvala se Nattaly. Na obličej si naplácala několik vrstev make-upu, ale výsledek byl prakticky pořád stejný. No, možná trochu lepší. Tak přežila týden až do následující středy.

J E A L O U S ♥

Ohořelá fotografie - 3.část

27. prosince 2009 v 16:06 | J E A L O U S


Dokonce i ruka Evelyn a její obličej měl kupodivu tentokráte méně smutný výraz.
A tak chodila ve středu po škole do učebny anglického jazyka a četla svůj příběh. Byl pravdivý, samozřejmě. Jen změnila jména členů rodiny a trochu bydliště.Ale to nikdo vědět neměl....zatím. Věděla jak by to dopadlo, kdyby se její rodiče dozvěděli, že píše esej o jejich soukromí. Na prvním středečním setkání nechyběl nikdo. Stoupla si před tabuli, ale profesorka Gollová jí posunkem naznačila, že si může sednout do učitelského křesla. Natally se pousmála a s přikývnutím se posadila a pak začala zase číst....
"Pohřeb byl velice krátký, máma celou dobu plakala a táta, seč se sebevíc snažil, taky. No, vlastně nebyl nikdo kdo by nebrečel. Brášku jsme pochovali na soukromém hřbitově v Southamptonu, protože tam bydlela naše babička.
Od té doby se všechno změnilo. Máma se hrozně trápila a nechodila do práce. Dalo se čekat, že o ni brzo přišla. Táta se pro změnu na práci strašně upnul. Chodil do práce 20 hodin denně a někdy ve firmě dokonce spal. A když občas přišel domů, byl hrozně unavený. Najednou jako by zestárl o dobrých 10 let. Já s Clare jsme se taky změnily. Dříve jsme byly zvyklé vstávat o třičtvrtě na sedm, když nás vzbudil Danny. Byla nachystaná snídaně a jakmile jsme přišly ze školy, tak byla lednice vždycky plná. Do školy nás vždycky vozívala máma. A teď? Musely jsme si nastavovat budík, jinak bychom zaspaly. Snídani i svačinu do školy jsme si taky nachystaly vlastními silami. Do školy jsme jezdily autobusem. Když jsme se vrátily ze školy, byla lednice vyrabovaná. Tak jsme začaly chodit nakupovat za peníze, o které jsme čas od času tátovi řekly. U nás neexistovalo, že bychom si koupily nějaké sladkosti a nebo nové oblečení. Neměly jsme na to peníze. Z jednoho platu se v Londýně žít nedá a proto jsme se brzy přestěhovali do Henfieldu.
Byla to malá vesnička a nikdo nás tam neměl rád. A co hůř? Máma začala pít. Alkohol byl teď její nejlepší přítel. S tátou se hrozně hádali. Pak si našla nové kamarádky. Chodily spolu do klubů. Kolikrát se máma vrátila až k ránu, totálně zfetovaná a opilá. Tehdy bylo mě a Clare už 11 let. 5 let od smrti Dannyho a máma se přesto pořád nedokázala přenést. Jejích stavů opilosti jsme se bály. Na noc jsme se vždycky zamkly v pokoji a nemohly se dočkat rána. K ránu (asi kolem 4-5 hodiny) se z kuchyně začaly ozývat hlasy. Mámin opilecký a tátův rozzuřený. Někdy při "manželských hádkách" dokonce létaly talíře. A tak to šlo dál. Ve škole nám to moc nešlo. Nedokázaly jsme se soustředit. Před očima se nám pořád promítaly obrázky zbědované mámy a přepracovaného otce. Clare navíc trápily noční můry. Budila se spocená, s křikem a vždycky potom plakala. Povídala, že se jí zdá o pohřbu Dannyho a o našich.

J E A L O U S ♥

Ohořelá fotografie - 2.část

26. prosince 2009 v 12:16 | J E A L O U S
.
.
Krátce s někým hovořil a vzápětí se svižně postavil a s křídově bílým obličejem utíkal k autu. Nevěděly jsme co se děje a byly jsme zmatené. Za necelou hodinu přivezl táta maminku. Obličej měla ještě světlejší než otec, propadlé a vyděšené oči jako kdyby viděla záhubu lidstva, roztrhané oblečení a šrámy na rukou a břiše. Vzpomínám si, že měla kolem ramen přehozenou károvanou deku a táta ji podepíral. Tím, jak ustavičně plakala si rozmazala make-up po obličeji. Když jsme se s Clare chtěly začít ptát co se mamince stalo, znenadání se skácela k zemi jako podťatý strom. Táta ji vzal do náruče a odnesl do postele. Večer jsme ve zprávách náhodou zaslechly: "Dnes se v Londýně stala vážná dopravní nehoda. Na kruhovém objezdu v okrajové části města se srazilo osobní auto s motocyklem. Motorista očividně nedal přednost. V autě jela 30-ti letá žena s malým dítětem. Žena utrpěla pouze lehčí zranění, avšak dítě i přes bezpečnostní sedačku vážným zraněním na místě podlehlo. Stejně tak řidič motorky. Více informací......" a táta nám televizi vypnul. Seděly jsme jako přimražené a po tvářích se nám koulely slzy jako hrachy. Už jsme věděly co se stalo a proč maminka usedavě plakala. A Danny je....mrtvý?! Ne, to nemůže být pravda. Náš malý krásný uzlíček štěstí není mrtvý. Určitě ne. Otočily jsme se na tátu....a věděly že to pravda je, a že Danny už s námi nebude. Danny, který nám utíkal z postýlky. Danny, jehož zvonivý smích vykouzlil úsměv na tváři každému. Danny, který se právě naučil říkat moje jméno a taky jméno Clare. Dany, Dany,.....
Pohřeb se konal 3 dny na to. Máma vypadala strašně. Vlasy si obarvila na černo a namalovala se voděodolným make-upem, ale stejně se jí roztékal pod náporem slz. Černé oblečení jí dodávalo strašidelné vzezření a z bot na vysokém podpatku padala, jak se celá třásla. Táta se snažil tvářil drsňácky a nebrečet, ale moc se mu to nedařilo, když se ještě musel starat o labilní mamku....." Najednou zazvonilo. Natally sklopila papír a viděla, že se celá třída nemá k odchodu. Její příběh každého zaujal. "Natálie, jak je Tvůj příběh dlouhý? Myslím, že teď si ho dočíst nemůžeme, ale jak vidím, všechny zajímá pokračování. Byla bys ochotná obětovat ve středu hodinu po vyučování a přijít do třídy C6? Já a studenti, kteří budou mít zájem, tam budeme, a poslechneme si zbytek. A mimochodem....to je Tvůj pravdivý příběh?" zeptala se jí znenadání profesorka. "Můj příběh je...no...dost dlouhý. A pokud se vám opravdu líbí," neznatelně se usmála Natt "tak příjdu a dočtu vám jej. Ale jedna hodina asi stačit nebude...A pravdivý.....no eh...není pravdivý. Vymyslela jsem si ho." lhala. Kdybyste jen věděli...problesklo jí myslí. "Dobře. Kolik z vašich řad dorazí zájemců?" zeptala se učitelka. Zvedly se všechny ruce bez výjimky. Dokonce i ruka Evelyn a její obličej měl kupodivu tentokráte méně smutný výraz.

J E A L O U S ♥

I keep thinkin' bout that little sparkle in your eye. Is it a light from the angels, or your devil deep inside? What about the way you say you love me all the time. Are you liftin' me up to heaven, just to drop me down the line?

25. prosince 2009 v 2:27 | J E A L O U S |  My Lovely Life
Nabídnout přátelství tomu, kdo chce lásku, je jako dát chudému chléb, když umírá žízní!
.
Stýská se mi. Snad už si ani nepamatuju Tvůj hlas. Vždycky, když zavřu oči Tě vidím, jak jsi mě jako malinkou houpával na kolenou a tvrdil jsi mi, že budu jednou hrozně krásná. Pamatuju si, jak jsi se mi smával, když jsem běhala po pokoji v dupačkách s plyšovým medvědem, který byl větší než já. Vzpomínám, jak jsi mi ze srandy jezdil holicím strojkem po tváři a mě to šimralo. Cítím tu vůni kolínské. Na podzim sedávám u okna a čekám, kdy vyjdeš, abys šel otrhat jabka. A nějak vždycky čekám zbytečně. Už nemívám ve vlasech mouku a ruce od těsta, jako když jsem s Tebou pekla. Už nemám ani toho medvěda. A Ty už se mnou taky skoro 4 roky nejsi. A já si dodnes vyčítám, že JÁ jediná jsem tam nebyla, když jsi dostal mozkovou mrtvici. A že JÁ za Tebou ani do té blbé nemocnice nejela i přes to, že mě nechtěli vzít s sebou. Chybíš mi. Chybíš mi tak moc, že ani na Vánoce nemám dobrou náladu.
.
No děcka. Tohle byl jenom takový menší záchvěv stesku a odporu. Jak jste si užili Štědrý den? Povšimněte si toho, že právě teď je 25.12.2009 a je 2:04. Mně se díky komerci Vánoce úplně zhnusily. Nelíbí se mi, jak Facebook dělá z Vánoc něco extra výjimečného. No co, příští rok budou zase, ne? Nechápu, proč lidi nadělají kvůli jednomu jedinému dni takový poprask. Utratí hromadu peněz, totálně 'vyšůrujou' dům a hrajou si na šťastnou rodinku. Je tohle normální? NE.
.
A co jste dostali pod stromeček? Já tiskárnu (pro mě a pro bratra, ale on ji stejně nepoužívá xD), knížku (Laurell K. Hamilton - Kavárna šílenců), nějaké spodní prádlo a ponožky, odporný vyblitý rolák, nechutnou sukni (která mi zkracuje už tak krátké nohy), 2 noční košile (zajímá mě, na co mi budou, když v nich stejně nespím..), zimní bundu, lyžařské kalhoty, pomádu na rty, čisticí tonikum na pleť, hřeben, plyšáka. A možná ještě něco, ale už si na nic nevzpomínám.
.
Z toho co by se mi mohlo hodit je ta knížka, tiskárna, 'praktické dárky' (kalhotky, ponožky,..etc.), bunda, lyžařské kalhoty a to tonikum. Zbytek je pro mě úplně zbytečný.
.
A kdybyste náhodou nevěděli za co utratit, tak:
• Samsung Corby se žlutým krytem
• žehlička na vlasy s teplotou alespoň 200°C
• alespoň 10 nějakých pěkných triček s krátkým rukávem + nějaké ty džíny a sukni
• novou matraci do postele (a kdyby náhodou, tak novou postel)
• mikinu ROXY
• minimálně patery náušnice ♥ - protože na těch ujíždím^^
• nějaké pásky, protože mi věčně padají kalhoty
.
Myslím, že by mi to ZATÍM mohlo i stačit. J E A L O U S ♥

Ohořelá fotografie - 1.část

24. prosince 2009 v 15:16 | J E A L O U S
.
.
Trochu nesměle vstoupila do třídy. Pořád se zde necítila příliš sebevědomě. Byla tady teprve 14 dnů. Sedla si do 4.lavice, kterou teď sdílela spolu s holkou, která byla opravdu..zvláštní. Nepromluvila slova, jen v hodinách, když se jí někdo na něco zeptal. Nezasmála se, byť to byla sebevětší legrace. Nosila starší oblečení, takové, jaké se nosilo spíše v 90.letech. Měla dlouhé, neuvěřitelně světlé blond vlasy, které byly ke všemu ještě velice jemné a hrozně se jí zašmodrchávaly. A jmenovala se...Evelyn. Když si vedle ní Natally sedla, jen se na ní letmo podívala, a zase se zadívala z okna.
Zazvonilo na hodinu, spolužáci se utišili a do třídy vešla profesorka Gollová, jíž měli na angličtinu.
"Hm..tak. Dobré ráno, studenti. Na dnešek jste si měli připravit esej na téma DĚTSTVÍ. Jak jsem vám říkala, nemuselo to být o vašem dětství. Kdo chce začít se čtením? No nehlaste se všichni. Tak třeba....áá, mistře Paule máte slušivou košili. Tak se nám pojďte předvést..."
Natálii se nechtělo poslouchat eseje, které sesmolili její spolužáci. Předem věděla o čem budou. Anne, Alice a Jane budou rozhodně povídat o tom, jak si poprvé zkoušely namalovat řasy řasenkou od mámy. Lucy se bude věnovat plaveckému kroužku, do kterého chodila už od čtyř let, jak se od ní dozvěděla. A Paul, který stál zmučeně před tabulí v košili s havajským vzorem, povídá něco o skatebordování v parku za městem. Nejvíce se bála svého příběhu. Zanedlouho na ni přišla řada.
"Jako malá holčička jsem žila spolu s mými rodiči Catherine a Thomasem a sestrou-dvojčetem Clare v městečku Wembley nedaleko Londýna. Máma byla prodavačka kosmetiky ve značkové prodejně a otec realitní makléř. Žili jsme si docela pohodovým životem. Jednoho dne přišla máma domů s jiskřičkami v očích. "Jsem těhotná" vyhrkla na nás. Těšilo nás to všechny. Nejvíc samozřejmě tátu. Mě a Clare byly 4 roky a tolik jsme to neřešily. A život šel dál. Mámě rostlo každým dnem břicho a my se mohli dívat jak bráška (jak nám mamča po ultrazvuku řekla) kope. A tak se nám narodil Danny. Bylo to krásné miminko. Měl uhlově černé rovné vlasy a hluboké oči stejné barvy. Stejné jako táta. Já a Clare jsme byly po mámě - měly jsme dlouhé vlnité vlasy kaštanové barvy a čokoládové oči. Kdybyste nás viděli všechny 3 neveřili byste, že je Danny náš bráška..." odmlčela se Natt, a když viděla, že ji celá třída se zaujetím poslouchá, pokračovala. "Když nám bylo 6 let, nastoupily jsme se sestrou do základní školy a máma, protože se chtěla brzo vrátit do práce, začala vozit Dannyho do jeslí v Londýně, které byly vzdáleny jen 3 bloky od jejího zaměstnání.
Byl 17.listopad roku 1998 a já s Clare jsme si v kuchyni psaly úkoly. Táta seděl na terase, četl si noviny a kouřil doutník. Vtom mu zazvonil telefon. Krátce s někým hovořil a vzápětí se svižně postavil a s křídově bílým obličejem utíkal k autu.

*Povídku přednastavím tak, aby se zveřejnila (asi) před začátkem roku 2010. Byla napsána po shlédnutí filmu Gracie's Choice. Tam jsem hledala inspiraci. Ohodnoťte sami.*

J E A L O U S ♥

So I found a reason to stay alive. Try a little harder see the other side. Talking to myself - too many sleepless nights. Trying to find a meaning to this stupid life. I don't want your sympathy. Sometimes I don't know who to be...

24. prosince 2009 v 0:27 | J E A L O U S |  My Lovely Life
Luc Clapiers De Vauvenargues: Člověk, aby vykonal velké věci, musí žít tak, jako by neměl nikdy zemřít.
.
Potřebuju se něčeho zbavit. Něčeho, co pro mě celkem dost znamená. Nečeho, čeho se nemůžu nabažit. Půjčte mi někdo lopatu. Nebo tak něco. Nebo třeba..já nevím. Nechci se toho zbavovat. Nevím co chci. Jsem jenom malá hloupá holčička, která si ráda něco namlouvá.
.
Chci psát o mých očích. Nesnáším je. Ty odporné modro-šedé oči. Možná bych je i měla ráda, ovšem ty samé oči má můj drahý papá. Nerada se mu do nich dívám, protože vidím, jak si mě předělává k obrazu svému. Což se mi ani trošku nelíbí. Z jeho očí srší nenávist, odpor, snad povýšenost smíchaná s kapkou ironického podtónu. A když se podívám do zrcadla..vidím v něm jeho. Protože se mu začínám tak strašně podobat. On má stovky vlastností, které nenávidím a začínám je pozorovat na sobě. Děsí mě to. Nechci taková být. Nejsem taková, že ne? On má oči zakalené...já ještě tak zkažená nejsem. Doufám...
.
A čiší ze mě IRONIE. Jak dokonalé...

Maybe there's a God above and all I ever learned from love was how to shoot at someone who outdrew you. It's not a cry you can hear at night. It's not somebody who's seen the light. It's a cold and it's a broken hallelujah.

22. prosince 2009 v 21:46 | J E A L O U S |  My Lovely Life
Když pláču, cítím lítost. Často pláču pro cizí bytost, která ani neví, jak se trápím. Kdybys to věděl, možná bys to pochopil, ale možná by ses smál a proto pláču tak, abys to nepoznal ...
.
Konečně jsou tu prázdniny. A já vlastně ani nemám radost. Neuvidím ty skvělé lidi, kvůli kterým do té školy chodím. Nebudu se smát od rána do večera těm Mikesovým blbý vtipům (Čaníto Klaríto :D). Vidím to akorát tak na celoprázdninové hádání se s rodiči. Budu zalezlá v posteli s knížkou, medvědem a horkým čajem. Ne že bych se netěšila. Já tohle přímo nesnáším. Většinou. Občas je to to jediné, co můžu udělat. Pfff!
.
Nenávidím svůj život. Nevím ani vlastně proč. Asi proto, že jsem nikdy neměla to, co bych chtěla.
.
V předminulém článku jsem se zmiňovala o jednom klukovi, se kterým jsem něco měla. Tak. Chodili jsme spolu 2 dny. Pak jsem se s ním rozešla. Protože ho nechci. A když tak přemýšlím..já teď popravdě asi ani nevím co chci. A koho. Respektive...možná. Ne děvče, opravdu NEBUĎ naivní. Na to nemáš. Fotbalista je mi teď úplně ukradený. Neviděla jsem ho už asi měsíc a ani nenapíše. Kašlu na něho. Když se sám neozve, tak já se vtírat nebudu. Tak to bude vždycky. I když spíš většinou, že...
.
Je to složité. Všechno. Chvilku se mám skvěle a pak najednou katastrofálně. Třeba teď. Ne. Nic se nestalo. A já neposlouchám Hallelujah. A nebrečím. A tohle není můj život. Opravdu ne. A vás neznám.
.
Btw. Bráško, dík za ponožky (: pořád mi to tu voní....

Think of me, think of me fondly, when we've said goodbye. Remember me once in a while - please promise me you'll try. When you find that, once again, you long to take your heart back and be free - if you ever find a moment, spare a thought for me.

21. prosince 2009 v 10:40 | J E A L O U S |  My Lovely Life
Endre Ady: Člověk je velmi smutné zvíře, které může milovat, i když před chvílí ještě po tom netoužilo.
.
Přišla jsem na to, že trávit čas u nás doma, je zdraví nebezpečné. A taky náročné na psychiku.
.
Včera ráno jsem se rozhodla, že si zahraju na hodnou dcerku a udělala jsem na snídani míchaná vajíčka. Matinka na mě celou dobu řvala, že sem tam nedala slaninu (ale jak ji tam mám sakra dát, když se dává dolů a vajíčka už byly na pánvi?) a pořád poučovala. Přišel tatík a akorát mě seřval, že je to slané, není tam slanina (tak ne asi) a ještě cosi kdesi. Tak vlastně přemýšlím, proč se vlastně snažím?
.
Potom jsem si vzala plech a že odnesu rumové kuličky do sklepa do krabice aby se v tom teple nezkazily. Tak jsem je vyložila (bylo jich 78, ale 2 jsem snědla - takže 76 :D) a šla jsem nahoru. Jenže, když jsem přeskakovala pytel plný skla, nějak se mi pod ním sekla noha. Při pádu jsem hlavou narazila do zárubně dveří, kolenem jsem si klekla přímo do toho pytle se sklem a ruku jsem si odřela o špinavou omítku. No jasně. Proč si před Vánoci nerozřezat koleno, že? A můj drahý bratr mi ještě řekl, že jsem lama. Hm..
.
Když jsem měla odpoledne umýt nádobí a pak ho místo bratra měla i utřít, řekla jsem, že to není spravedlivé (i když, co je dneska spravedlivé?) a tatík na to, že když to řeknu ještě jednou, tak dostanu přes hubu. Tak jsem to schválně řekla ještě jednou. Dostala sem. No nevadí. Tohle je u nás tak normální. "Na mě si vyskakovat nebudeš, holčičko. Nebuď moc drzá, nebo ti zvednu mandle.."
.
A večer jsme zase ta "šťastná rodinka", která jde přát Natynce k narozeninám a svátku. A pak normálně jedu s bráchou z kopce na sáňkách a směju se té přetvářce..

It's awkward and silent as I wait for you to say, what I need to hear now - your sincere apology. When you mean it I'll believe it. If you text it I'll delete it. Let's be clear. Oh, I'm not coming back.

19. prosince 2009 v 18:40 | J E A L O U S |  My Lovely Life
Francois Mauriac: Vzpomene-li si člověk na čas, kdy miloval, zdá se mu, že se mu od té doby už nic nezdařilo.
.
To byla akce. Mmm. Ani nevím kde mám začít.
.
Asi o půl šesté jsem si sbalila mých pět švestek a zamířila k N., u které jsem spala. Nachystaly jsme se a vyžehlily si vlasy (tak rovné vlasy jsem už dost dlouho neměla ♥). Napsala E. že se k nám cestou na farmu přidá. Potkaly jsme ji hned před barákem. A taky celou grupu z Rožnova. Tak sme se přidaly asi 100 metrů za ně a šly jsme. Asi v půlce kopce to N. totálně uklouzlo a hodila krásnou lištu. Ano, ano..zasmály jsme se. Hlavně když na tom samém místě spadla i cestou zpátky.
.
Na farmě to zatím nebylo nijak moc rozjeté. Lidí tam bylo celkem dost, ale asi dvě třetiny z nich jsem vůbec neznala. Nevadí. Později jsem poznala. Šutr (proč mám pořád tendenci říkat mu Kámen? :D), Gajda, Any, Tommy, Tadeáš, Lukáš, Patrik - toho jsme si pořád s E. nepamatovaly :D a on nás taky ne.
.
Někteří jste se ptali na brášku. Není to můj opravdový brácha. Tomu je 12 a byl doma s maminkou. Tohle je můj Facebookový bráška Tom, který spolu s Luckou slavil patnáctiny. A tak mi nalil pivo. A pak sme seděli na gauči - já z jedné strany Toma a Ď. z druhé strany (jeho holka). Takový harém. No a pak vytáhli Squash (to byla nějaká sladká vodka, řekla bych..) a že si dáme. Já, Šutr, Tom, Gajda, Any a myslím že i Ď. Nakonec se ta naše společnost nějak zúžila na mě a Šutra. V té flašce zbylo trochu na dně a on říkal, že to mám dopít. Jasně. Proč ne. Tak sem to dopila a on na mě úplně vyvalil oči se slovy "Ty se nezdáš!". Potkala jsem L. a ta říkala, že se jí chce na záchod. Tak jsme si vzaly klíče a šly jsme. Museli jsme asi 100 metrů jít nějakou místností, kde se nesvítilo a tak L. svítila mobilem. Cesta tam ještě ušla až na to, že se s náma všechno houpalo a po schodech se nám nešlo zrovna dvakrát nejlíp. Ale zpátky to bylo horší. Tak si jdem..a najednou narazíme do skříně. To se prostě nešlo nesmát. Obě jsme z toho měly takový výtlem, že jsme se té skříni potom vyhýbaly.
.
Najednou jsem seděla na sedačce mezi Čerrym a Topčou. A začala jsem s Č. flirtovat. A nějak zčistajasna jsem seděla úplně na jiném gauči a on mě objímal. A pak sme se líbali. A pořád. Celý večer. Zase se mi chtělo na záchod. Tak jsem šla tou tmou, ale teď ne s L. ale s ním. Ale v té místnosti byly tak 2°C a já jenom v mikině. Tak mi pořád říkal, že se úplně třepu a chtěl mi půjčovat mikinu. A já jsem nechtěla.
.
Pak jsem zase seděla u kamen vedle Tommyho a Tadeáše a poznávala jsem je. Vím, že Tommy měl pivo v takovém keramickém krýglu a já jsem měla džus s vodkou. A vím, že mi tu vodku dal Martin, kterému jsem předtím seděla na klíně. A tak jsem tam s nima chvíli seděla a kecala. A pak....ale já vlastně asi ani nevím.
.
Pak jsem šla asi domů. S N., Katkou, Čerrym, Honzou a možná tam byl ještě někdo. Držela jsem se za ruku Čerryho a Honzy. A pak jsem H. kopla (popravdě ani nevím proč). Odpoledne jsem si od N. půjčila náušnice, které jsem obě ztratila. Nebo vlastně Marek (její brácha) našel cestou domů jednu ve sněhu. A tak jsem chtěla zkoušet, kolik sněhu je v příkopě a nebyla jsem schopná rovné chůze. A pak jsem se s nima rozloučila a šla jen s N. a Honzou. Oni něco řešili a já stála u autobusové zastávky a pořád sem se Nikči omlouvala za ty náušnice. A ona mi pak ráno říkala, že jsem nejdřív POTMĚ koumala jízdní řád a pořád opakovala "Niki mě je zima. A chce se mi čůrat." :D A prý jsem se jí dokonce zeptala, jestli mají záchod. Ne. Nepamatuju si to.
.
U nich doma jsem vytáhla z kapsy džín...klíče od farmy. A to jsem ani nevěděla, kde se tam vzaly. A měla jsem z toho Vánoce. Teď nevím, proč mi to přišlo tak hrozně směšné. Vím, že jsem se snažila sundat si prstýnek a on mi úplně odletěl jak jsem si ho sundala z prstu. A pak jsem se přihlásila na FB, ale nebyla jsem schopná napsat nějaká písmenka. Napadlo mě, že se budem s N. dívat v posteli na film. AŽ TAK MOC TĚ NEŽERE. Pamatuju si prvních pět minut. Pak jsem usnula. A to jsem pořád N. tvrdila, že nespím, ale dívám se. Ještě jsem se jí ptala, jestli nechává otevřené dveře a ona že jo, že je jedno jestli "máš otevřené dveře, nebo okno ve dveřích". Jo, já jsem vám neřekla, že má vyražené to sklo ze dveří a je tam obrovská díra. Tohle jsem ještě neslyšela. OKNO VE DVEŘÍCH :DDD
.
A taková byla včerejší akce. Ráno sem měla jazyk přilepený k patru a motala se mi hlava. Ale všechno si pamatuju a není mi ani tak špatně. A přišla jsem na to, že jsem kdysi před pár měsíci udělala hroznou chybu, které teď lituju. A tak vím, že jsem pěkně blbá. Pustila jsem se do hry, na kterou nemám karty. A prohraju. Opět a znova. Nebo stále?
.
A taky vím, že z tohohle článku vyplyne, že jsem hrozná děvka. Nejsem. Nebo si to aspoň nemyslím, protože skoro s nikým nic nebylo. Mimochodem, bráško takhle nějak si to myslel? Že to tak pěkně popíšu? :)

J E A L O U S ♥

What's on (the programme)?

18. prosince 2009 v 16:55 | J E A L O U S |  My Lovely Life
HA! děcka. Bude kalba. Bráška slaví narozky. Dneska večer. Na farmě. Těším se? JOOO! A já spím u kamarádky (kdybyste to chtěli vědět). Nevím, jak dlouho to bude. Ale bude to super!
.
Takže se ozvu asi zítra...Jeal.
.
.
Tak si pusťe Lady Gagu...a BAD ROMANCE :d(-_-)b:

Mocná čarodějka příroda

16. prosince 2009 v 17:38 | J E A L O U S |  Others
To jsme jednou zase psali slohovou práci do češtiny. Líčení. To líčení, které vůbec neumím. Ale učitelce se to líbilo, tak posuďte sami...
.
Mám tohle místo ráda. Tu skálu uprostřed lesa, na které občas sama sedávám, přemýšlím a dívám se do dálky. A vidím, jak se příroda den ode dne, měsíc od měsíce a rok od roka mění. Jako kdyby každé ráno vstal nějaký člověk a podle své nálady vymaloval krajinu. Jsem šťastný? Tak použiji sluníčkovou, červenou a další pastelové barvy. Mám špatnou náladu? Krajina bude mít uhlově černý a ponuře šedý nádech.
Na jaře jakoby příroda odhodila ten všední kabát, který nosila poslední tři měsíce. Připadá mi to, jako byste natřeli starou oprýskanou skříň novým lakem. Prokoukne. A zrovna tak i příroda. Stromy si sdělují novinky, teplý jarní vánek ševelí v jejich větvích, mladá ptáčata vykukují z hnízda. Kdo by řekl, že z nich za několik jar budou rodiče stejně starostliví a obětaví, jako ti jejich? Asi nikdo. Na jaře je zkrátka vše nové. A pak, jako mávnutím kouzelného proutku, přijde léto.
Horké slunce dává zlatý nádech obilí, smaragdové kapky rosy se po ránu třpytí na louce a každý večer spustí cvrček svůj koncert na housličky. Typická letní atmosféra. Ležíte na slucem rozpálené zemi a jeho paprsky vás laskají na celém těle. U ucha vám bzučí moucha. Chcete ji odehnat, ale zmocňuje se vás ta příjemná malátnost, kterou je celé léto prosyceno. Mmm....
Další na scéně je pochmurný podzim. Sychravé počasí, z nebe často pláče déšť, obilí z polí dávno zmizelo, jarní ptáčata vyletěla z hnízd do toho velkého a nebezpečného světa. Ale v jiném měřítku je to...kouzelné. Padající déšť cinká o střechy domů a kapoty aut, padající listí navozuje nostalgickou náladu. Jen si sednout ke krbu s horkým čajem.
A nakonec zima. V tomhle období svátků a radosti se všechno schová pod sníh jako pod bílou nadýchanou peřinu. Za okny padají droboulinké sněhové vločky jako tisíce hvězdiček snů.
Jak mocná je čarodějka příroda!
.
Vím, že je krátká. Ale měla být rozsahově na A5 a já to mám skoro na 3 A5. ♥

Te amo, te amo, shes scared to breathe. I hold her hand, i got no choice. Pull me out on the beach, danced in the water, i start to leave. Shes begging me and asking why its over.

15. prosince 2009 v 20:17 | J E A L O U S |  My Lovely Life
Jan Zlatoústý: Přátelství je velká věc; jeho velikost nelze vyjádřit slovy, je možné ji poznat jen zkušeností.
.
Jen by mě zajímalo, je normální, že se život mění každým okamžikem? Je normální, že se máte každých pět minut jinak. Je pravda, že existuje spousta lidí, kteří si hrajou na přátele a pak, když je potřebujete, se na vás vykašlou? Není to pravda. Že ne?
.
Dneska nám odpadla škola (jak někteří četli u Bláznivé^^). Bože. Těžce luxusní ♥. Vyspávala jsem si skoro do 10-ti hodin, pak jsem jenom v pyžamku, županu a ponožkách sešla do kuchyně, nachystala sem si snídani, sledovala nějakou úchyláckou komedii (mělo to být romantické a já se smála od začátku do konce. prostě jak se tam všeci věčně hádali - romantika jak poďme :D). Volala mi mamka, ať vyfotím plot. Nepochopila jsem proč, ale udělala jsem to. Pak jsem se dala do úklidu. Uklízím většinou jen když mám špatnou náladu (nevím co mě to popadlo?). Měla jsem umýt okna, jenže venku bylo -5°C a já opravdu neměla v plánu umrznout (že, mami).
.
Kolem 12 jsem se začala chystat. Udělala jsem si naprosto úžasné COLORFUL nehty, namalovala se, vyžehlila vlasy, naházela věci do kabelky a spěchala na bus. A abych věci uvedla na správnou míru. Včera jsem se domluvila s bráškou (Tom), že přijedu. Okej. Tak jo. Čekal mě na nádru. Bože v tom Rožnově byla kosa jak v Rusku (u nás větší, ale i tak byla zima). U nich doma mi uvařil čaj. Tak sme tam dali dvě lžičky cukru a citron. Ouch. Myslela jsem, že to snad vyplivnu. To bylo tak kurevsky kyselé, že se to nedalo pít. Další dvě lžičky cukru to trošku zlepšily. Dívali sme se na fotky, poslouchali HELAX a já už nevím ani. Pak že uvařím kafe. Brácha polil podlahu, já koberec. A pak, když se Tom snažil to kafe položit na stůl, polil mi rukáv bílé (!!!) mikiny. No nevadí.
.
Tomova mamka jela kamsi do Ostravy a tak sme šli k ní do obchodu. "Prodávat". Kdybyste to chtěli vědět, Tom má úplně sexy sedmiletého bráchu. Pak přišla i Ďoďa (bráchova holka). Takové hlášky.
.
"Tahle voňavka voní jako hovno.." "Jako babička z Háje, ne?"
"Uděláme si úplně cool náušnice. Vezmem mýdlo, propíchneme jím háček a pak si to pověsíme jako náušnici!" "Jo. A můžeš se tím i umývat."
"Bože mě pálí prdel. Se bojím, že mi shoří kalhoty..." *seděly jsme na topení*
.
Hlavně že jsme olizovaly stránky AVONU. A smály se Tomovi, který 'flirtoval' s nějakou šedesátiletou babičkou. A řešily růžový vaťák. A vzpomínaly na staré dobré časy, kdy jsme jako malé běhaly po louce a smály se úplně všemu. Nejlepší časy to tenkrát byly...♥
.
A pak sem šla na autobus domů. Jel 16:45 a já už 16:32 byla na nádraží. A to mi jako ani nemohli říct, že jede později. Pfff!

I'm such a, such a lady. You don't have to be so afraid. Cause I got room up on my team. You can play, but hold up.

13. prosince 2009 v 10:53 | J E A L O U S |  My Lovely Life
Andrzej Sapkowski: S láskou je to jako s ledvinovou kolikou. Dokud tě nepostihne záchvat, nedokážeš si něco takového ani představit. A když ti někdo vypráví, nevěříš.
.
Všechno je zamotané. Chvíli jsem princezna a pak služka. Pff! Nezvládám to.
.
V pátek jsem byla na čokoládě s Terkou a Tomem. Oni jsou tak úžasní ♥. Nehorázně skvělé to bylo. Padaly hlášky a my se smáli jako blázni. Jsem strašně vděčná, že je mám. Myslím, že ani neví co pro mě znamenají. Tom. Nejlepší bráška jakého jsem mohla chtít, byť jen Facebookový. Cítím se s ním tak v bezpečí. Tenhle pocit jsem nikdy neměla. Nebo možná jednou. Ale to už je dávno...Terezka - moje Facebooková manželka. Ona mě podrazila, ale já jí odpustila. Udělala jsem dobře. Protože bez ní bych nezvládala ty krizová období, kterých nebylo málo. Třeba duben.
.
V pátek večer přijel bratrův kamarád (alias syn tatíkovy milenky). Za ten víkend co je u nás sem od něj neslyšela nic jiného, než jen nadávky a urážky. Například jsem ho slušně poprosila, jestli by nemohl zavřít dveře, když topíme a on mi začal nadávat, že jsem 'malá hloupá děvka' a ať si je jdu zavřít sama, když po tom tak toužím. A když jsem to řekla tatíkovi, tak se ho jenom zastal a řekl mi, ať si nezačínám a nejsem drzá. Spravedlnost nadevše. Já kvůli H. spím na gauči a přenechám mu vlastní postel a snažím se nebýt hnusná, i když ho z hloubi duše nenávidím, ale on se ke mě chová, jako bych byla snad jeho služka nebo co. A tohle si líbit nenechám! I když vlastně..co mám dělat?
.
A tak radši ležím v pyžamu pod peřinou a s plyšovým medvědem na gauči, dívám se na horor a raduju se z toho, že ten debil už dneska odpoledne odjede. A my jedeme na návštěvu do Brna, tak si do uší vrazím mp3 a vyčistím si hlavu.

Memory - all alone in the moonlight. I can dream of the old days. Life was beautiful then. I remember the time. I knew what happiness was. Let the memory live again!

9. prosince 2009 v 21:05 | J E A L O U S |  My Lovely Life
Giordano Bruno: Život je boj o právo na lásku, jejímž plodem je spokojenost se sebou samým.
.
Ani jsem to nevěděla, ale naučila jsem se mít radost z maličkostí. Každá dvojsmyslná narážka, každý smajlík, každé rozloučení mi pravidelně zpraví náladu. Nejlepší je, jak já se naoko urazím a Ty si to vždycky žehlíš. Bože, já se tady zase vypisuju ze své naivity, když to stejně nikoho nezajímá.
.
Včera, když sem lezla do vany mě napadlo, že já vás neberu jako lidi, které znám z velké části jenom přes počítač, ale jako..PŘÁTELE. Vám můžu říct úplně všechno. Možná patřím mezi ty, kteří často říkají lidem 'Mám Tě ráda', ale když je to pravda, tak proč bych to neřekla? :) Nevidíte rozdíl mezi miluju a MILUJU? Ne? Vážně ne? Tak já jo. Zásadní.
.
Bláznivá^^ - znám ji osobně. vždycky jsem jí záviděla styl, jakým ona dokáže popsat úplně obyčejné věci. Jak to dělá nechápu..
Mrs.Destiny - ona si s ladností dělá srandu z učitelů. Ji klidně podrazí kámoška. A proto je tak originální..
Deníí - kouzelný svět fotek. Může vyfotit cestu, psa a nebo cokoliv jiného...a vždy to bude mít závan dokonalosti..
LAMMA* - školní zážitky a trápení s láskou. Několikrát zrušila blog a nesnáší školní pipiny. Odkud to jen znám..
Peeobe - moc se neozývá. Ale 'zamyšlení nad realitou' mají něco do sebe..
Borůvková slečna - nová škola - nový život, neotřelý vkus na slova a 'čuch' na skvělé lidi..
l o v e l y - tvrdí, že píšu poutavé články. A co ona? Je na tom úplně stejně..
zvejkaczqa_(oO)_ - miluju její zamyšlení s nádechem melancholie...
dreamy ingenue °° - neopakovatelné trable s láskou a celkovým životem. Proto není jako nikdo jiný...
Nikol <3 - neuvěřitelný talent na vytváření designů a popisování situací stylem, jehož dokonalost mi stále uniká (protože už bych ho dávno okopírovala)
identite - je to jako droga. Takové zážitky má jen málo z nás...
M.I - jedna naprosto okouzlující Slovenka, jejíž články jsou takovým slabým odvarem mého skromného života...
yel!tOo - směju se ještě hodinu, po přečtení těch článků. Viz třeba ero_ :D
Em - denní typ života, který žijem každý..
Maggie - slečna, která mne každým článkem uvádí do rozpaků. Nevím, proč mám vždy u konce článku otevřenou pusu a nechápu, jak může někdo takhle psát ♥
eM.Bí* - miluje kapky vody které jí stékají po těle. Já taky.
Joy - tak jedinečná, tak svá, tak přirozená...
V* - je málo těch, kteří si dokážou užívat život a žít jak ona píše PRO SEBE. Je úžasná...
Nicolka - tak skvělé drabble píše jen ona a jenom ona mění denně design :)
PornStár* - nechápete? Já taky ne. Protože je ORIGINÁLNÍ a neměnná..
HopíííK^^ - v jejích článcích vidím tak trochu sebe, když jsem byla menší..
Crisťulka - šikovná a hrozně upřímná slečna, ke které mě baví chodit...
SIPO - taky znám osobně. Ne moc, ale to nevadí. Její pohled na svět mne opravdu fascinuje..
R I X E Y - zaujal mne ten design s pavoukem. Proto jsem ji začala číst. Malá Sue mě dostala. A rodinné žážitky taktéž..
.
Teď máte asi tak letmou představu o tom, co si o vás myslím. Každému z vás jsem dala kousek svojí duše. Vy jste neměnní. Vždycky na vás myslím, než jdu spát. TOP ♥

(2) Vždycky ji poznáte podle toho, že...

8. prosince 2009 v 20:47 | J E A L O U S |  All about {me}
• první co udělá po zapnutí počítače je, že se přihlásí na Facebook
• když má špatnou náladu zavře se do skříně, obleče dědův svetr a čichá vůni kolínské, která tam pořád po těch 3 letech od jeho smrti je
• si vždycky vaří čaj do pivního krýglu
• si ráda prohlíží alba se starými fotkami a s chutí se směje těm, na kterých vypadá jako debil
• před napsáním každého článku tak půlhodiny přemýšlí, o čem by měl být
• si píše seznam písniček, ze kterých použila úryvek tektu do 'názvu článku'
• chce telefon Samsung Corby se žlutým krytem
• ji nikdy nepřestane bavit poslouchat písničky od P.Hapky, protože maj' něco do sebe

I want you now. I know you can save me, you can save me. I need you now. I am yours forever, yes, forever. I will follow, Anywhere in anyway. Never gonna let go.

8. prosince 2009 v 9:28 | J E A L O U S |  My Lovely Life
Jean Paul: Hlavně že tu byla první ohnivá láska. Nevadí, že zanikla, že byla uhašena vodou, věčně ční věže zatopeného města. Ale jsou lidé, kteří žádnou první lásku neměli.
.
A tak si žijem. Den za dnem je to pořád to stejné. A za nějakých 14 dnů jsou tu Vánoce. Sníh? Ale kdeže. Maximálně každodenní pršení a mlha. O slečně Múze se nedá ani mluvit, protože vůbec netuším co mám psát.
.
Včera jsem si s K. hrála na poradnu, jaká bývá třeba v Bravíčku. Já psala otázky a ona odpovědi. Nasmály jsme se požehnaně. Snad není ani možné, že někomu tak abnormálně hrabe jako nám dvěma..
.
---
.
Dobrý den, milá paní Mourovatá. Mám problém. Zamilovala jsem se do jednoho kluka. Je mu 17, hraje fotbal, má hnědé vlasy které se mu na koncích kroutí. Problém je v tom, že mě je 13. Občas to i vypadá, že mě jako chce ale jaksi se k ničemu nemá. To se bojí, nebo co? Občas ho nechápu. Já..po nocích se kvůli tomu trápím a nemůžu spát. A myslím, že nejvíc by mě dorazilo, kdybych ho viděla s jinou holkou...
Vyloženě se mi podlamujou kolena když ho vidím a když s ním mluvím, kecám úplné hlouposti. Huh. A červenám se. Myslíte, že když jdem pod stromem a já se dívám na jmelí, že je takový debil a nenapadne ho to?
S pozdravem, Boženka Joudová (13 let)
.
Zduř Božka.
Vydrž, Prťka, vydrž! Ono se to časem třeba nějak zduří. S věkovým rozdílem bych si šišku nelámala, bo tady u nás v nebi chodí Květoslava odvedle s Pepíkem od-odvedle, kterej je starší o 50 let. Ale sluší jim to spolu, i když jednou mu Květa málem spolkla protézu. Takže vidíš. Navíc jsem měla vidění ve snu jako Libuše a viděla jsem tvou fotku. Vypadáš starší, prde. Ser na ňho a normálně spi. A předtím sežer čokoládu, víš ne, čokoláda a marjánka jsou lék na všechno. *šňup* S jinou ho neuvidíš, bo tě naprosto žere. A jmelí? No, je to možná blb, takže mu to nedošlo, ale kdyby mu to došlo... myslíš že nějaký strom uprostřed Zašové City by byl vhodným místem pro první polibek? To chce správné romantické místo. Vzhledem k jeho páču bych usuzovala že je to buď blb, který nezná gel na vlasy nebo romantik, co má kudrlinky jak malý Amorek. Copak tobě by to přišlo romantické? Však, jak a kde si s tebou naše Uzenina vyměňovala poprvé sliny? Hm?
S pozdravem, Kpt. Mgr. Bc. E.T. PaeDr. PhDr. RnDr. Cecílie Mourovatá (999 let).
.
Zdravím. Už vám píšu zas. Já, Boža Joudová. Myslím, že věkový rozdíl je jedna z nejzákladnějších věcí. Protože on si ze mě dělá furt srandu, že až já budu chodit na diskotéky, tak z něho už bude stařec. Haha. Vypadám starší? No neke..Naprosto žere? Aha. A tohle víte jak? Jestli se teda můžu zeptat. K tomu stromu..no s Mr.Uzeninou jsem si sliny vyměňovala asi u pekárny. A pak na JEHO posteli. A ty vlasy naprosto zbožňuju. Spíš to bude ten Amorek, protože s gelem na vlasy si ho nedokážu představit. A ani bych ho vidět nechtěla...Já..jen se bojím. Bojím se všeho. Skoro denně se mi o něm zdá. Brácha sem mnou občas třepe, že křičím ze spaní (ale to si myslím, že si vymýšlí). Vaša Boža od Joudů
.
Zduř, ty chlupatá opičko.
S tím věkovým rozdílem si nic nedělej. To já, když jsem byla ještě mladá a nevinná, tak jsem měla jistý poměr s jedním o pět let starším borcem, no, a přišlo mi to strašně ťuti jak jsem byla oproti němu mlaďučká a maličká. Chrocht. A Carla Bruni je taky od Kozyho mladší o mrtě ne? Bo si ju s někým pletu. To je fuk. Víš jak ten vrzal Gott má teď též taků šamstérku mladů. Hnusnů. Jo žere. Jsem si říkala proč ti chybí kousek lopatky. U pekárny?! Ty pískomile! To vůbec není romantické. Jako. Neboj se ne. Žer čokošku jako já a dělej si stejně jako já tukové zásoby na zimu, ať tě žádný medvěd neskolí a ať tě má pak náš Mr. Potenciální Nabíječ za co chytnout. Jestli řveš ze spaní ti nepotvrdím, ale mám chuť ti ukousnou nohu, Prťka. Kríšovi bych nejradši rozcuchala to jeho roští. A nechápu proč bys měla řvát ze spaní kvůli Amorovi, když je to kladná postava a ještě ti ani nestačil zlomit to... srdce.
Tvoje atd. Kpt. Mgr. Bc. E.T. PaeDr. PhDr. RnDr. Cecílie Mourovatá (999 let).
P.S. (pes) : Vzpomeň si na ten citát. "Jsem něžný, jsem krutý, ale jsem život. Pláčeš? I v slzách je síla. Tak jdi a žij!"
.
---
.
Tohle je u nás úplně normální. Pak jsem chtěla napsat 'zduř', ale nějak sem se překlepla a vzniklo 'zfuř'. Ale včera byl taky dobrý tělocvik. D. nepřišla do školy a tak jsem nemohla dělat sestavy. A teď Puding (tělocvikářka) se úplně naštval, jak si to jako představuju, nenosit si tělocvik a že tu sestavu budu dělat sama a cosi kdesi. No vůůbec. Sem se jí tak maximálně vysmála do očí. A pak T. a J. dělaly parodii na učitele. "A co opravdu nesnáším jsou...MOBILNÍ TELEFONY!" > alias dějepisářka. Marek a jeho vééélkéé svaly. Matikářka a šamanské ohně xDD A tak teď dělám sestavu s T. a J. Nechápete? Nevadí. Ani to po vás nechci.

Time can bring you down. Time can bend your knees. Time can break your heart. Have you begging please, begging please.

5. prosince 2009 v 22:45 | J E A L O U S |  My Lovely Life
Francois Coppée: Trpět pro milovaného člověka je v lidském řádu určitou formou štěstí.
.
Já vím, že většina z vás má skvělou rodinu, milující rodiče a dokonalé sourozence. Ráno vás nechají vyspat třeba do oběda, můžete si dělat prakticky co chcete a jste...prostě a jednoduše šťastní.
.
Jenže na tomhle principu to u nás nikdy nefungovalo.
.
U nás je normální, že se třeba v sobotu vstává v 7 hodin a já s bráchou jedeme k tatíkovi do firmy makat. Tak nějak se nemůžu zbavit dojmu, že otec chtěl, abych se narodila jako kluk. Protože mi nepřijde normální, že on neřeší jak vypadám. Já si prostě MUSÍM obléct tu odpornou bundu vyblité zelené barvy a k tomu čepici, aby mi nááhodou nebyla zima. A pak klidně můžu tahat nějaké dřevo, které ani neunesu. Vždyť to nevadí. A je jedno že na mě celý den akorát řveš. Já jsem zvyklá.
.
Po tom, co jsem se asi před..5-ti lety předávkovala, se jeho chování ke mně nijak rapidně nezměnilo. Nebo možná trochu jo. Kdysi odporně nadržovali bráchovi. On i máma. A pak..po tom incidentu, jejich vztahy ke mě ochladly. Nikdy mě nechválí. Opravdu nikdy. A myslím že to děti (myslím jako do 18-ti let) celkem potřebujou. Ale přestali nadržovat bráchovi a řvou i na něho. Ale on je kluk. On si to tak nebere. Já k nim mám vztah..neutrální. Asi jako kdyby to byli lidé, které potkám v supermarketu. Někdy jsou mé city vřelejší a jindy zase studené jako kus ledu.
.
Ale já si nikdy nehrála na chudinku. Vždycky když to bylo v mých silách jsem se snažila nebrečet. Byly tu doby, kdy jsem si rozuměla s mámou. To když ji otec poprvé podváděl. Ona chodila jako tělo bez duše s kruhy pod očima a já se jakš takš starala o domácnost. A pak se usmířili. A najednou...to tu bylo zas. Ale máma o tom nevěděla. Jen já a možná brácha. Ne. On asi ne. Na to je ještě moc malý, naivní, dětinský. Bral to tak, že ONA a náš táta jsou jen 'dobří kamarádi'. Chce se mi z té faleše a přetvářky zvracet. Je to nechutné.
.
Náhodou jsem na otcově počítači ve firmě narazila na dobře schovanou složku sms. Na to, že jsem si kdysi myslela, že dokážu překousnout hodně věcí, bylo už tohle na mě moc. Ta paní mu psala, že mu dá dvě zdravé děti a budou spolu šťastní. Hlavně nesmí ublížit svým rodinám. Pff! A on jí na oplátku odepisoval, že to co cítí k ní, ještě k nikomu jinému necítil. A tak, pokud bude mít ta paní někdy dvě další děti, můžu skoro s jistotou tvrdit, že to jsou mí nevlastní sourozenci. A navíc...já se k NÍ musím chovat jako by to byla moje teta. Nebo tak něco. Pohrdám jí, ale jinak jí musím lézt div ne do prdele...
.
Život je děvka. A vím to nejen já, ale i ti, co něco podobného znají. A doufám, že takových není moc. Jsem ráda za to, že tohle se děje asi jen u 1 z 10 dětí. Proto to radši vezmu na svá vlastní ramena, než aby se ubližovalo druhým.
.
A teď mě ještě napadá. Jeden pan dotyčný si o mě myslí že jsem malý, rozmazlený fracek, který je maminčin mazánek a když si přijde za svým papínkem, tak ten mu dá co mu na očích nevidí. Hochu, ty NEVÍŠ čím jsem si prošla. Tys nikdy nezažil ty rodinné hádky u nás doma třeba ve 3 hodiny ráno, při kterých lítaly i talíře. Tys neslyšel, jak tvůj otec nadává matce do sprostých děvek a levných kurev. Ne. Ty ne. Tys nikdy neutěšoval malého plačícího bratra, který si k tobě vlezl do postele se slovy, že se bojí. A proto laskavě netvrď, že mě znáš. A netvrď, že jsem na tebe hnusná, když si sám začneš. Protože nemáš šanci vyhrát. Nenechám si srát na hlavu. Ne, po tom, co jsem prožila. Necítím se na 13, ale spíš na 40. Buch.

close you mind

5. prosince 2009 v 22:10 | J E A L O U S |  Looks
Název: close your mind
Spokojenost: maximum
Autor: nechám si pro sebe (dA)


Tak co? Snad se líbí. Mě se líbí celkem dost...je takový...zamilovaný? T. mi ho pomáhal upravovat a tak mu děkuji (vím, že si to bude číst xD). Změnila jsem trochu styl a menu dala vedle stránky a myslím, že jsem udělala dobře.

I want your love and I want your revenge. You and me could write a bad romance. I want your love and all your lovers' revenge. You and me could write a bad romance.

3. prosince 2009 v 21:32 | J E A L O U S |  My Lovely Life
Myra Loy: Říká se, že filmy by měly být víc podobné životu - já si však myslím, že život by se měl víc podobat filmu.
.
Včera jsem byla s D. a K. v kině. Na New Moon. Slečny já..brečela jsem. Některé ty pasáže, třeba Bellino křičení ze spaní mi úplně rvalo srdce. Kdo ste to neviděli..nepochopíte. Ale bylo to všehovšudy skvělé. S těma dvěma..mi bylo dobře, i když jsme hodinu mrzly na náměstí.
.
A pak večer. No...prostě večer propsaný s NÍM. A tak to vypadá, když jdete spát snad o půl 1. Usnula jsem možná v 1. A o půl 5 byla opět vzhůru. Nevím jestli to bylo tím Měsícem, který mi svítil přímo do okna, ale úplně mě to zmátlo. Pořád jsem si myslela, že už je půl 7 a já zaspala.
.
Divím se, že jsem nebyla zase nějak extrémně hrozně moc protivná. Protože když se špatně vyspím, tak mám tendenci každému nadávat. Ovšem dneska to snad ani nešlo. Mikes zase valil takové hlášky, že jsem si je musela napsat. V matematice jsme řešili nějakou rovnici. Bylo to o tom, že v hotelu je 42 pokojů, ve kterých je ubytováno celkem 150 žáků. A měli jsme zjistit kolik pokojů je 3-lůžkových a kolik 4-lůžkových. A Mikes se tak přihlásil
.
"No a co když je tam přistýlka?"
.
Je to normální? Taková demence. Prostě to se nedalo nesmát. A pak to ještě nějak špatně vypočítal a on tak prý
.
"No a ten zbytek žáků...ti jsou jako na dvoulůžku?"
"Ne, ty debile. To jsou ti co neměli na hotel.."
"No já si spíš myslím, že jsou na té přistýlce..."
.
Tak by mě zajímalo, kde na ty kravoviny chodí. On musí snad celé odpoledne sedět a vymýšlet hlášky. A to ještě nebylo všechno. Ve výtvarce ho učitelka zkoušela z toho, jak vypadá spodní část Iónského (nebo Dórského?) sloupu
.
"No, to je to..tříslo"
*Dája a Kája S. nenápadně naznačujou, že se to jmenuje dřík*
"Jo, nebo vlastně ne...To se jmenuje TYGŘÍK!"
.
Myslím si, že kdyby tam byl ještě chvíli, tak se celá třída počůrá smíchy. Dneska mě hodně pochválil učitel klarinetu. Prý "No, ještě jsem neviděl holku, která by měla takový cit pro plátek..". Plátek je takové dřívko, na které se hraje. A to jsem noty neviděla dobře týden. Asi budu fakt talent...

Teď do mě kamarád hustí, ať jdu s ním zítra do čajky. Já nevím. Spíš se budu doma léčit, protože jsem nachcípaná. Mimochodem, připadá vám spravedlivé, že druhé skupině pořád skoor pořád odpadá v pátek 6.hodina a nám ne? Pfff!