
Neozývám se, já vím, ale je toho na mě strašně moc. Kdy to bylo, v úterý (?) u nás byla Terka, úplně bombastický den, domluvily jsme se, že spolu pojedeme do Brna. Tak moc jsem se těšila. Abych pravdu řekla, až kurevsky. Ovšem, ve středu se moje prababička, které je 102 let skácela k zemi. Přímo když jsem s ní byla v pokoji. To je opravdu moc na psychiku. Já...prostě nevěděla jsem co mám dělat. Byla jsem nervózní, dala jí první pomoc, zavolala tetě a pak 155. Katastrofa! Ten den jsem ještě jela do Uherského Hradiště utahovat rovnátka. A předtím sme se za ní stavili do nemocnice. Neřekli nám nic přesného jen - že má pravděpodobně mozkovou mrtvici. Dorazilo mě to. Ještě na té nemocniční chodbě jsem se rozbulela jak malá holka. A tak až asi půl cestu do Hradiště - pak jsem usnula. Ještě, že jsem nebyla namalovaná. Přijeli jsme někdy večer. Hodila jsem na sebe pyžamo, ale pamatuju si to jako v nějakém oparu. Vím, že jsem si pustila CD od Nedvědů, které mi strašně připomíná dobu, kdy jsem byla malinká a rozbrečela se hned u první písničky. Začala jsem si všechno vyčítat. Co když jsem jí ublížila? Co když kvůli mě umře? Napsala jsem mojí berušce, Kajušce, ona mi tak pomohla. Psala mi smsky, přestože byla skoro půlnoc. Vymlouvala mi můj sebevražedný sklon....A tak jsem seděla schoulená na zemi, zírala do blba, bolely mě zuby, a zírala jsem do blba. Mamka mi říkala, že jsem asi ve 2 ráno přišla k nim do pokoje s brekem. A nemohli mě utišit. Prý jsem mumlala něco ve smyslu "Ne, já nechci. Já se bojím. Umřu..." Ale tohle si nepamatuju. Jen vím, že na té podlaze jsem byla do půl 5 ráno. Bylo mi tak líto, že to Brno se ruší. Že je prababička v nemocnici a vůbec....že kvůli mě možná umře..?!










čus hele já jenom dávám vědět,že tady 14 dní nebudu,jedu na tábor jo?