
Ztracená ve vzpomínkách. Tak bych se mohla označit. Sedím na posteli, hledím do knížek (Stmívání a Nový měsíc), po mé blédé a až ledové tváři mi stékají horké slzy, chvílemi mrknu na hodiny, znovu a znovu a znovu si pouštím Bella's Lullaby a vzpomínám....
...Měla jsem zakázáno vzpomínat, balá jsem se zapomenout; byla to svízelná situace....
Tohle řekla Bella. Ale nic. Neřeště to. Jsem teď poslední dobou nějak abnormálně přecitlivělá. Měla bych se jít učit. Potřebuju si opravit známky z biologie a zeměpisu. Musím se podívat na matematiku. Na to, jak se počítají obsahy hranolů. Ale já nejdu. Závislost? Twilight sága. Možná, to zmiňuju moc často. Ale já si nějak nemůžu pomoct. Když jsem luxovala, tak jsem celou dobu přemýšlela nad Edwardem. Při mytí nádobí zase nad Bellou. Když něco dělám, tak mám špatný pocit, že nesedím nad knížkou a nečtu. Ironie je v tom, že jsem si je od Janičky půjčila na dovolenou, na kterou jedu až 16.6. A já už mám přečtených už 100 stránek druhého dílu. A to bych měla číst Babičku. Pff! Ale při Stmívání jsem si vzpoměla na jednu událost, kterou jsem se dlouho snažila zasunout do nejzazšího rohu mysli. Byly to vzpomínky na mého dědečka....
....byl konec června, rok 2006. Ten den jsme já, moji rodiče a bratr obědvali venku, protože bylo krásné počasí. Děda a prababička byli uvnitř. Na oběd byly kuřecí nudličky s nivou a rýží (nevím, jak je možné, že si to pamatuju tak zřetelně, asi mě to dost poznamenalo).Děda se chystal, stejně jako každou neděli, odpoledne na hřiště. Vždycky tam pekl kuřata pro fotbalisty a hladové návštěvníky utkání. Vždycky jsem tam chodila taky. Milovala jsem vůni grilovaného masa a ráda jsem mu pomáhala. Ale ten den jsem nešla. Nechtělo se mi. Zůstala jsem doma a dívala se na televizi. Asi po 2,5 hodinách se vrátili naši s bráchou ze hřiště, v obličeji posmutnělý výraz,...ale bez dědy. Po chvilkovém vyptávání se mamka rozbrečela. Děda dostal na hřišti infarkt. Prostě se tam skácel k zemi. Bylo štěstí, že hned vedle bydlí doktor. Sanitka dojela brzy a on se ještě předtím probral a vzkázal nám všem, že nás má moc rád. Odvezli ho do nemocnice. A já ani bratr jsme se za ním nemohli jít podívat. Mamka chodila den ode dne bledší. Řekla nám, že je dědeček v umělém spánku a doktoři mu dívají asi 8-10%, na to, že přežije. Zázrak se nestal. Bylo 1.7.2006 a v naší vesnici byla pouť. Zrovna jsem se svým druhým dědou byla na "deštnících" a mávala mamce. Vtom jí zazvonil telefon. Po pár slovech se jí po tvářích roztekly stružky slz. Myslela jsem si co se stalo. Taťka vzal mamku do hospody na panáka, aby se uklidnila a pak jsme šli společně domů. V tichosti jsme seděli v obýváku. Přišla i teta. A to hrobové ticho prolomil taťkův ledový pohled a hrubý hlas: "Děcka, je to pro vás asi šok, ale.....dědečkovi se zastavilo srdce a umřel" hlas se mu zlomil. Vidím to, jako by to bylo včera, jak nás tam nás 5 sedělo....a všem tekly slzy. Jen taťka jim stěží odolával.
Pohřeb byl hrozný. Ten den bylo 38°C a my na sobě měli černé šaty. Uff! Když jsem viděla dědu v rakvi (naši chtěli abychom ho naposledy viděli) a dotkla se jeho křídově bílé, až průhledné pokožky, která byla ledová...ucukla jsem. Dala jsem mu obrázek Saint.Clara, který mi jednou koupil na Hostýně. Tehdy jsem viděla poprvé a naposledy brečet svého o 10 let staršího bratrance. Bylo to hrozné....Na hřbitově jsme se celá jeho nejbližší rodina postavili do řady a ti, co se s ním přišli rozloučit (a že jich bylo hodně, protože děda byl jedním z nejoblíbenějších občanů naší vesnice...díky své ochotě) nás obcházeli a se zkormouceným výrazem říkali Upřímnou soustrast. Do hrobu jsme hodili karafiáty....a víc si nepamatuju. Asi jsem omdlela....
Nerada na to vzpomínám, protože mám vždycky co dělat abych se nerozbrečela. Teď se už nesnažím ani slzy utřít. Vím, že by to němělo cenu....










Nemusíš to vyplnovat, já bych to taky nedělala kdybych nebyla vtěch top 5 co to udělat musí