Na mém stole mám jeden starý novinový výstřižek. Dlouhou dobu jsem si ho nevšímala, ale přesto je úplně krásný...
Opouštíme, hledáme, nacházíme, a opět ztrácíme a pořád v tom lítáme až po uši.
Ještě vzpomínáme a přitom v nás doutná nová naděje
Vyšplháme se na kopec a dřív, než se stačíme rozhlédnout a vychutnat tu chvilku klidu, už nás láká vzdálenější vrch a zdálky vypadá přitažlivější a krásnější a my jsme přesvědčeni, že už tam konečně zůstaneme.
Někdy takový najdeme - ale na jak dlouho?
Jsme povahou snílkové, tuláci a snad i trochu blázni.
Vždyť dopředu přece víme, že nádherně modrá obloha nad kopcem na obzoru nám zase uteče o kus dál, až tam dojdeme.
A že roztomilé kudrnaté ostrůvky nejsou nic jiného, než háje borovic - zrovna takové jako ten, ve kterém jsme tak blaženě usínali předevčírem.
Možná, že kdybychom se někdy ohlédli, že by se nám tam vzadu zdálo nebe stejně modré a lesy stejně huňaté.
Možná by nás to přesvědčilo zůstat ve chvíli, kdy se už chystáme zvednout zase kotvy.
Možná bychom pak byli moudřejší, víc dávali, míň chtěli a více odpouštěli.
A možná, dost možná, že bychom tím nic neztratili.
xxx
Já nevím jak vám, ale já bych řekla že je to úžasné :))










krása..nemám slov