Odpoledne strávené s Rosťou uběhlo jako voda a najednou bylo třičtvrtě na sedm a Kamča musela domů. "Lásko, promiň. Teď musím domů, abychom spolu mohli být večer. O.K?" odpověděla svým tichým, ale neméně krásným hlasem. Už už chtěla odejít, ale on ji pevně chytl kolem pasu, přitáhl ji k sobě a horkými rty ji vroucně políbil. Líbali by se snad do nekonečna, ale Kamča již opravdu musela. Jemně se od něj odlepila a za okamžik již sbíhala sadem dolů z Petřína. Ještě se jednou jedinkrát ohlédla. Stál tam. Pořád stejně krásný, medové vlasy, sluneční brýle a na rtech mu pohrával sladký úsměv.
To bylo naposledy, co ho Kamča takhle viděla....
klik na c.č.
Stalo se to všechno tak náhle. Sotva doběhla domů, hodila kabelku na postel, když v tom jí zazvonil telefon.
"Ano? Tady Kamila Orlová." řekla do mobilu rozjařeným hlasem, který měla po káždé schůzce s Rosťou a obvykle jí vydržel až do večera. "Dobrý podvečer, slečno Orlová. Právě nám přivezli nějakého chlapce, jehož srazilo auto. Byl ještě při vědomí a na papírek nám napsal vaše jméno a telefonní číslo. Dřív, než upadl do komatu nám řekl, ať vám vyřídíme, že vás miluje a že u něj v bytě najdete překvapení."
"Co....co...cože?! Já...prosím vás v jaké je nemocnici?" "Na Bulovce, ale stejně vás k němu nikdo nepustí." "To je mi jedno. Hlavně. že budu s ním." odsekla zoufale. "Mimochodem, děkuji že jste mi zavolali. Za chvíli mě tam máte." stihla ještě říct a zavěsila. Zdálo se jí to všechno jako zlý sen, ale......spíše hrozná noční můra.
Ani se nenamáhala převléct a vyběhla z pokoje. Přes slzy už skoro neviděla a proto málem vrazila do Kubíka, který vyběhl z pokojíčku a v ruce držel červené autíčko. Potřebovala rychle najít mamku. Konečně uslyšela její melodický hlas. Ozýval se z koupelny. Právě prala prádlo, při čemž si vždy prozpěvovala. "Mami já... já musím teď do nemocnice...na....Bulovku. Ros...Ros...Rosťu srazilo a....auto." řekla reztřeseným hlasem, protože se div nezalkla slzami. "Zlatíčko, to je mi moc líto. Nechceš abych Tě tam odvezla autem?" "Ne mami. Já... potřebuju bejt chvíli ….sa....sama. Provětrám si hlavu...a...a...ahoj!" odpověděla stroze, protože se jí při slově auto dělalo špatně. Při každé vzpomínce jí naskakovala husí kůže. Rychle vzkouzla do bot a už spěchala na metro. Lidé se za ní otáčeli, ale jí bylo všechno jedno. Věděla moc dobře, že má po obličeji rozmazanou řasenku a stíny jí kolem očí udělaly nevzhledné fleky. Nějaká stará paní jí nabídla kapesník, ale ona ji vůbec nevnímala a běžela dál. Na nástupišti vstoupila do první soupravy, která přijela, a shodou náhod jela právě tím správným směrem.
Asi o třičtvrtě na osm dorazila zcela vyčerpaná a usoužená k nemocnici. Proplížila se vrátnicí, protože si byla jistá tím, že by ji nepustili a na příjmu se zeptala, kde leží ten chlapec, kterého nedávno přivezli. Vymluvila se na to, že je jeho sestra a nese mu věci. Pevně doufala, že se nepodívají pod pult, jelikož nic nenesla. Dozvěděla se, že je ve 2.patře na Jednotce Intenzivní Péče. Našla to bez větších problémů. Tiše vklouzla na oddělení a zaklepala na dveře s nápisem SESTERNA. Ozvalo se "Dále." a tak vstoupila. Sesypala se tam jako uzlíček neštěstí a nepomohlo jí ani když do sebe nalila už třetí hrnek kafe. Seděla tam asi půlhodinu a hleděla nepřítomně do zdi. Pak se trochu vzpamatovala a vychrlila na sestru : "Sestři, prosím vvás mockrát, KDE JE? Musím ho vidět. Máme dnes zrovna 1.výročí a odpoledne jsme byli spolu na Petříně a ….prosím doveďte mě k němu." Ačkoliv něřekla o koho jde, sestra přesně věděla o kom se mluví. Byla to Rosťova nevlastní sestra, ale to Kamča nevěděla. Jen sklopila oči, mlčky kývla a za chvíli už procházely dlouhou úzkou chodbou. "Teď prosím potichu. A oblečte si tento plášť." vybídla Kamču. Poslechla. Co jiného jí taky zbývalo?! Vstoupily do nevelké, avšak útulné místnosti, z níž bylo vidět do vedlejší, byly totiž odděleny pouze sklem. V tu chvíli ho spatřila. Ležel v bílem nadýchaném povlečení, obličej a vlasy měl potřísněné krví a ruce položené na peřině...
TO BE CONTINUED..










teda...nejdřiv sem si přečetla ten první a tet i tenhle...nadher..teda jako dost slusné...to píšeš ty?fakt super!