close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Navždy spolu

31. března 2009 v 21:01 | LaĐy_kLaR{i}S *_* |  Others
Tuhle povídku jsem napsala v depce asi v říjnu 2008. Hodně lidí mi psalo, že je pěkná a tak jsem se rozhodla ji zveřejnit. Snad se bude líbit. Mám rozepsanou ještě jednu, ta se tady taky časem objeví.




,,To je zase počasí..." pomyslela si když kráčela parkem a prodírala se spadaným listím. Na umyté vlasy jí padaly kapky deště. Ruce jí studily. Podívala se na mobil aby zjistila kolik je hodin. ,,Hm.....19:20....perfektní" . Po tváři jí začaly téct slzy......pořád si v hlavě opakovala jednu jedinou otázku : ,, PROČ??!!" ..Proč ji zradil?? Proč se objímal s jinou?? Proč jí tak dlouho lhal?? Proč neposlouchala řeči těch co jí to dávno říkali?? …... PROČ PROČ PROČ !!!
Ale ne, už na to nesmí myslet. Teď už ne. Byla již celkem daleko od domova. Najednou jí zapípal mobil. Věděla, kdo jí píše. Mamka. ,,Lauro, mohla by jsi mi prosím Tě říct kde jsi? Je tolik hodin a ty jsi ani nenapsala vzkaz. Okamžitě mi zavolej.Máma" Jak ráda by mámě napsala vše co ji trápí....:'( Ale nejde to. Nemůže jí říct o Lukášovi. Stejně by to nechápala. To vše věděla jen její nejlepší kamarádka Lucka. Ano, její milovaná Lucinka...Jenže ta se teď odstěhovala pryč. Jak to asi může být daleko z Mělníka na Vsetín. 300 nebo 400 kilometrů??
,,Slečno, nevíte kolik je hodin??" zeptala se jí kolemjdoucí žena. ,,Vím. Je 19:23" odpověděla. ,,Ano, děkuji vám" řekla ta žena a pospíchala dál s nákupní taškou ruce. ,,Jaký asi žije život??" pomyslela si. ,,Myslím...,že má 2 malé děti : holčičku a kluka. A v té tašce nese potraviny na přípravu večeře. Její manžel má už jistě hlad" Ale nad takovými hloupostmi teď nesmí uvažovat!
Došla na autobusové nádraží, aby zjistila v kolik hodin jí jede ranní autobus někam do neznáma. ,,5:50 …. nějaký povědomý čas" zamyslela se. ,,Ano, v tu dobu přece stává Lukáš do školy. Jak si na to mohla jenom nevzpomenout hned??" V tu chvíli prudce zafučel vítr a jí otřásla zima. Musí si najít nějaké místo, kde by mohla přespat.
Vrátila se zpátky do parku a sedla si na lavičku, kde měli svoje první rande. PRVNÍ rande..:'( To rande, kde si pohrával s jejími plavými vlasy. Kde jí dal kytičku z kopretin a pak spolu šli na louku a slíbili si, že se NIKDY neopustí. Dnes by ji nepoznal. Ze stesku si obarvila vlasy na černo a řasenku měla úplně rozmazanou po tváři. Bylo jí tak úzko, opustil ji ten nejdražší koho měla. JEJÍ Lukášek...:'( Ty kytičku usušených kopretin svírala křečovitě v ruce. Měla sto chutí ji zahodit, ale neudělala to.
Všimla si rozvíceného okna na veřejných záchodcích. Šla tam, potřebovala se trochu upravit. Svého odrazu v zdrcadle se však lekla. Opuchlé oči od neustálého pláče, úplně černé tváře od řasenky a tužky na oči, popraskané rty a bledá jako stěna. ,,Jsem to vůbec já??" pomyslela si. Bohužel byla..:'( Prohrabovala se v batohu, ale místo kapeníku našla jenom svou a jeho fotku, klíče, a papír, na který si kreslila srdíčka. Alespoň, že našla pomádu na rty a hřeben. Namazala si rty a rozčesala rozcuchané vlasy. Už to ale nebyla ona. Hodně se za ty poslední 2 měsíce změnila. Ale to je jedno. Pak našla kapesník. Trošku si otřela tváře a oči, vysmrkala se......a zatočila se jí hlava a pěkně zakručelo v břiše. Vzpoměla si, že naposledy jedla včera večer. A to měla zeleninový salát. Byla tak slabá, že si musela sednout na zem. Vytáhla z batohu jeho fotku a dlouze se na ni zadívala. Při tom se jí zase začaly řinout slzy z očí.
Na zemi seděla snad hodinu, dokud ji někdo nevyrušil. ,,Tak děvče, vstávat. Musím zamknout!" oznámil jí ten neznámý muž. Dobře si ho prohlédla. Měl asi 170 cm a byl zavalitější postavy. Mohlo mu být tak maximálně 60 let. Skoro všechny vlasy na hlavě už byly šedé. Na nose měl dioptrické brýle se silnými obroučkami. Dlouhý tmavě modrý plášť mu sahal až po kolena. ,,Dobře, já už půjdu" zavzlykla tiše. ,,Ale copak? Stalo se vám něco??" zeptal se jí starostlivě. ,,Ne, všecko je v naprostém pořádku" odpověděla a přitom strčila jeho fotku do kapsy. Prošla kolem toho muže a ztratila se ve tmě.
Zase jí zapípal telefon. A opět mamka. ,,Lauro ale teď už jsem opravdu naštvaná. Je 21:06 a ty ses mi stále neozvala. Co se s Tebou děje?? Napiš mi. Prosím OKAMŽITĚ!!! Bojím se o Tebe. Máma" Letmo si SMS prohlédla, zaklapla mobil a strčila si ho zpět do kapsy. Rozhodla se, že si sedne na lavičku a pokusí se usnout, protože už jí v 5:50 jede autobus na Moravu.
Povedlo se. Bylo 22 hodin a ona s těžkou hlavou usínala.
Kdo však věděl, že tahle noc bude poslední?? :'(

Dívka kvůli velké lásce ke klukovi zahodila svůj život. V noci byly pouze 2°C a ona....UMRZLA!!! A v ruce neustále svírala tu usušenou kytičku z kopretin, kterou jí věnoval.
Kdyby však věděla, že ta holka co ji Lukáš objímal, byla jeho sestřenice... :'(
Když se to Lukáš o Lauře dozvěděl, hned druhý den nato, si podřezal žíly. A teď spolu leží v jednom hrobě, tak jak to oba chtěli...BÝT SPOLU NAVŽDY!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 _w€runk@_[Aff] Love you<33* | Web | 1. dubna 2009 v 15:39 | Reagovat

Tak to je smutný.ale stasně krásná povídka..

Už se těším na další jestli tu bude..

Opravdu se tot pvedlo..

2 Deníí | Web | 1. dubna 2009 v 17:33 | Reagovat

To je kruty.. a silene! hele tuhle povidku si musela napsat asi vazne jen v depresi.. ja bych to za jinyho stavu nedokazala prislo by mi to as moc hodne lito!!:(

3 Janča | E-mail | 1. dubna 2009 v 18:53 | Reagovat

Upee nejlepší povídka jakou sem kdy četla, napiš jich víc...

4 alice | 7. dubna 2009 v 18:35 | Reagovat

tak jako fakt suuper povidka....

ale začínám  z toho mít depku !

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama